Biutiful

Odvracená tvář Barcelony (nemohu Biutiful nevnímat jako ideový protějšek k Woodyho Vicky Christina Barcelona; hodně tomu napomáhá, že jsem tyhle dva filmy viděl v rozmezí necelého týdne) a sólo pro Javiera Bardema v jímavém, na můj vkus však zbytečně předimenzovaném snímku (chudoba, rodinná krize, smrtelná nemoc, obchod s bílým masem), který ale svou kvalitu určitě má, a to navzdory tomu, že Amores Perros a 21 gramů jsou filmařsky někde trochu jinde, respektive mám dojem, že tyhle dva jmenované filmy - pakliže mě má chatrná paměť neklame - distribucí neštěstí mezi vícero postav zrcadlí bídu života věrněji, nadto jsou skvělé odvyprávěné. Douška k předešlé větě, vůbec se mi zdá, že Iñárritova tvorba má sestupnou tendenci, hořím zvědavostí, kterak dopadne Limbo. 75 % (06.10.2021)

Tak já tady musím klukům přiznat, že tohle byl tak nechutně realisticky pesimistický film, že jsem dobrou chvilku nemohla usnout a musela přemýšlet nad tím, jak moc jsou situace, které jsou nezáviděníhodné. Bardemův výkon jako vždy svádí k tomu označit snímek za one man show, což bych možná nebyla tak daleko od pravdy. A ačkoli tvorba pana režiséra nepatří k těm, které bych měla bůhví jak nasledované, musím se přiznat, že se mi jeho práce moc líbila. Přijde mi to dotažené do konce a bez zbytečných průtahů (i tak je stopáž dost dlouhá). Ani mi dokonce nepřišlo, že by tomu některá z linií přebývala. Na co ovšem nemám jednoznačný názor je závěr, který je sice očekávaný, ale tak nějak jsem nevěděla, co si mám myslet a co se mi předává. (15.06.2011)

"Tak trochu jiný pohled" na Barcelonu, než ten "prosluněný" Woodyho Allena. Na Iňárritovi se mi líbí, že si jde neustále svou vlastní cestou, nesnaží se divákovi podbízet, "přikrášlovat si" snímek, aby byl v divákových očích líbivější. Přesto jsou takoví, kteří mu právě toto vyčítají. Jestliže ho někdy někdo podezíral z prvoplánovosti, tímto jeho posledním počinem dal všem jeho pochybovačům pádnou odpověď, jak tomu ve skutečnosti je a navíc dokázal, že to není pouze "mistr mozaika", ale umí natočit i "obyčejný" snímek. Hlavní hrdina Uxbal (bývalý feťák) se právě dozvídá, že má rakovinu v pokročilém stádiu, (zbývají mu max 2 měsíce života) a tak se snaží vypořádat (smířit) se svým dosavadním životem resp. smrtí (dá-li se to vůbec tak nazvat) a zabezpečit (jak jen je to v jeho silách) své 2 děti. Že je Javier Bardem excelentní herec a muž mnoha tváří, vím již nějaký ten Pa (ostatně ještě teď mám v živé paměti jeho hrůzu nahánějícího zabijáka Antona Chigurha z Coenovic/McCarthyho syrového snímku No country for old man) a teď... takovýto civilní a zároveň naprosto procítěný herecký výkon. Ten chlap "hraje", až z toho jednoho srdce bolí. Když k tomu přidáte působivou kameru Rodriga Prieta a citlivý hudební doprovod Gustava Santaolally (dvorního to Iňárritova skladatele), vychází z toho velmi působivá, komorní, civilní podívaná. Shodou okolností jsem nedavno shlédnul Malickův snímek The New world a označil ho přízviskem "čistý snímek". Netušil jsem, že hned na další film bude pasovat toto označení snad ještě více a stejně (jako v případě Terrence Malicka) zaslouží Iňárritu velký dík a obdiv už pouze za tu odvahu, přijít s takovýmto typem snímku.Výsledné zpracování je už "pouze " takovou třešínkou na dortu. p.s. pokud je vám po chuti stručná a zcela výstižná synopse snímku, přečtěte si komentář uživ. Chlupis. Naprostý souhlas. NEJupřímnější výpověď o jednom "obyčejném člověku" a navíc je to podáno tou nejrizejší, poctivou, neprvoplánovou filmařinou, co jsem měl doposud možnost vidět a jedním dechem musím navíc dodat (souhlas s uživ. rawen): ani Fincher a jeho The Social Network, ani Tom Hooper a jeho The King's speech, dokonce ani Aronofsky a jeho Black Swan, ale Iňárritu a jeho Biutiful (společně s Corbijnovým/Cloonyho Američanem, je pro mě osobně filmem roku! Stejně tak (při vší úctě ke C. Firthovi) to měl být právě a jenom Javier Bardem, kdo si měl kráčet pro sošku oscara. p.p.s závěrem si neodpustím jednu irelevantní poznámku. Neznám jméno distributora resp. sponzorů podílejících se na produkování tohoto snímku, ale jedno vím jistě: vsadil bych poslední money, že místní Barcelonské cestovky to nebudou... (31.05.2011)

Obyčejný pohled do chudších čtvrtí jednoho španělského velkoměsta (možná proto to na mne tak dolehlo), kde se odehrává surový příběh polovičního ztroskotance Uxbala, který neví, zda se má horko těžko sápat po pomyslném stéblu trávy, či jej ve chvílích osvobozujícího nádechu sám nabízet ostatním, které má rád. Konvenčnost, upřímnost, a strach ze smrti. Nebo ze života? Zeptejte se Javiera. Bylo to silné, bylo to úděsně halucinogenní, a bylo to tak artově neopakovatelné a surealistické, že se mi z toho ještě teď točí hlava. (18.06.2011)

4/10 Byl bych opatrny s rozdavanim jakychkoli superlativu - videl jsem filmy, co posledny dny, deprivaci a snahu o odcieni ci napravu zvladli docela bravurneji - ani Javier me svym proudem kravave moci o svem nijak nepresvedcil o svem herecem mistrovstvi. Cely film zbytecne doplatil na zbytecne natahovanou delku, roztristenost pribehu a hloupe opakovani stejnych scen z uvodu na zaver - jako formalni ramovani mozna dobre, ale jinak dost lacine. Reziser/scenarista je kalkulant, protoze jinak by sel do pravdive postaveneho zaveru, ze se cernoska pani vrati do Afriky bez nahrad, coz by se v realu take stalo, ale producenty a vetsinu divaku by to dost semlelo. Takze kamo, kdyz na to nemas a hrajes si s naturalismem bez tocit radsi reklamy na nejaky napoji s vyssim nez malym obsahem cukru. (10.03.2011)