Chvíle pro píseň trubky

Gustava Bubníka nemám rád, ovšem toto je asi jeho nejlepší výkon. Tento televizní film je docela příjemně natočený a líbila se mi hlavně Lenka Pichlíková, nejen to, jak byla moc hezká, ale i to jak zvládla roli, vůbec bych nehádal, že jí v té době bylo už 26 let. Ovšem jako celek to nebylo zase nijak výjimečné. Takže lepších 60 %. (03.05.2021)

Je asi velký rozdíl mezi tím nevidět od narození a zrak postupně ztratit, což ze všech smyslů je nejspíš tou nejhorší ztrátou. Film může působit trochu naivně, protože od počátku je vlastně jasné, jak to celé dopadne. Je totiž taky otázka, co chtěla postava Vladislava Beneše dokázat. Překvapilo mě, jak rychle ho dívka přestala bavit. S prvním zklamáním ale ženy rychle pochopí, že frajerství je lákavé jen chvíli, ale pak je lepší někdo, s kým lze očekávat nějaké jistoty. Ty dva navíc dost pojilo. Škoda, že Lenka Pichlíková si po tomto filmu už moc nezahrála... (28.02.2024)

Filmů, a nejen českých, které by svou pozornost obracely k lidem se specifickým postižením, tedy k těm, jejichž život se odehrává ve výrazně se odlišujících společenských mantinelech, není mnoho. Rážova televizní inscenace se možná i díky tomu jeví právě dnes mnohem důležitějším a naléhavějším vyprávěním; tato exkurze do světa nevidomých přitom nepůsobí zbytečně přepjatě, ani zvlášť zploštěle. Markéta Zinnerová, populární spisovatelka a scénáristka, z jejíž autorské dílny vzešel i tento snímek, se spíš pokusila zachytit jemná vlákénka složitých vztahů mladých lidí, odkázaných tak jako tak na pomoc druhých. Vystihla přitom nejen formální stránku věci, v tomto případě takřka přátelské prostředí internátu, ale především to, jakým způsobem se tito lidé se svým handicapem vypořádávají. Jejich pocity, obavy, hřejivé sny a vzpomínky i bláhová zamilování potom naznačují, že ztráta zraku ještě nemusí nutně znamenat definitivní prohru. Ráža svěřil hlavní postavy mladým, začínajícím hercům, tzv. silné generaci osmdesátých let (Bubník, Beneš, Vacek, Pichlíková, Svobodová i věkově o něco starší Ondřej Havelka), kteří v náročném příběhu o hledání smyslu života obstáli víceméně se ctí. Ze starších, zkušených partnerů lze zmínit alespoň vynikající Janu Hlaváčovou v roli chápající maminky hlavního protagonisty. Prestižní dobové ocenění tohoto skromného televizního filmu v Monte Carlu pouze potvrzuje určitou výlučnost daného žánru. (20.12.2016)

Nevýrazná unylost. 1)  Vidomý Jirka si dal pusu s nevidomou Káťou a pak ji nechal. Celé se to odehrává v pohřebním soucitném pietním tónu. Tento přístup se mi hrubě nelíbí. Asi bych na místě (jakkoli) postižených nechtěl být předmětem trpělivého soucitu a to ani, když je vyjádřen ohleduplně._____ V této souvislosti se nabízí srovnání s brazilským filmem V jeho očích. Připouštím, že je nefér srovnávat film s televizní inscenací, která vznikla navíc o 34 let dříve, ale nemohu si pomoci._____ 2)  Nechápu, proč musel být dnešní dabér Bubník dabovaný Dlouhým a Vacek Romanem Skamene. Pokud to herci nezvládali, mohli rovnou obsadit jejich dabéry._____ 3)  A teď to nejlepší. 18letý Gustav Bubník (zamilovaný trumpetista Vítek), 18letý Tomáš Vacek (blonďatý Jožka), Martin Miláček nezjištěného věku (básník Láďa) a zejména velmi přitažlivý 24letý Vladislav Beneš (učeň Jirka). (14.05.2021)

"Sme ti jí snědli." Narodit se jako nevidomý musí bejt blbý, avšak přijít o zrak v průběhu života je ještě blbější. Nejblbější jsou však ty překonané názory z tohoho melodramatu, které říkají že zrakově postižení mají žít pouze mezi zrakově postiženými a podle kterých si nevidomé dívky nemají vytvářet citové vazby ke zdravým kamarádům, protože by to nebyl opravdový cit, ale jen soucit. Mě na tomto televizním filmu tak nejvíc zaujala slovenská lidová ukolébavka "Zahrajte (mi) tichúčko", kterou zpívá hlavní hrdinka Katka společně s pěveckým souborem. (21.12.2016)