Stalo se v Turíně

Já proti ryze levicovým filmům nic nemám, naopak mi jsou většinou sympatické a třeba takový Zázrak v Miláně mám hodně rád, ale co mi vadí je to, když se to zvrtne do vážně podané agitky. Ono to sice je skvělé natočené a zahrané, ale ty dvě hodiny se nedaří dostatečně naplnit a vzejde z nich jen něco, z čeho by soudruzi za Československa měli radost. Není to aspoň směšné a do jisté míry se s tím dá plně souhlasit, ale zároveň jsem si v tom nedokázal najít nic, co by mě dokázalo hlouběji oslovit. Ani jako komedie mi to moc nepřišlo, váżné pojetí totiž přijde docela rychle a pak je to prostě jednostranný revolucionářský film. Ale Mastroianni tu konečně vypadá jinak, než ve všech ostatních filmech a je to docela příjemná změna. Silné 3* (11.10.2023)

Tyhle filmy mám moc ráda a Maria Monicelliho ještě víc, takže hodnotím velmi pozitivně. Sociální drama s komickými prvky, z nichž jedním je pro mě takový ten vyjukaný a zdánlivě slabošský výraz M. Mastroianniho, to umí jenom on. No a pozdější věčný (kriminální) šéf, ministr, ředitel a továrník Bernard Blier v montérkách, to byl taky dobrý zážitek. Ale vážně: typicky italské zpracování jedné velmi smutné události se zobrazením celé neutěšené doby v tom nejlepším slova smyslu: velmi životné postavy, žádní zocelení hrdinové s ostře řezanými rysy, ale normální zoufalí chlápci, kteří už prostě nemůžou dál takhle žít, ani ten profesor není vylíčený čistě jako klaďas. Dále dokonale "zmáknuté" prostředí, smutek i humor, nejednostrannost, což je přesně to, co propagandistické filmy z dělnického prostředí made in socialismus postrádaly, a tím je i náhled z druhé strany barikády. Sice v pár krátkých scénkách, nicméně velmi pregnantních. I ten despotický továrník zde má svou pravdu a profesor-vůdce svou iluzi. (17.05.2011)

Dokonale zvládnutý film z dějin socialistického dělnického hnutí, jehož pokračovatelkou je evropská sociální demokracie, zhruba tak by také mohla znít úvodní charakteristika klíčového Monicelliho díla. Jeho lehce napadnutelná a přesto nepopiratelná zásluha spočívá v příkladné, všestranně zvládnuté evokaci průmyslového světa přelomu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století a neschematického příběhu minimálně srovnatelného se Zolovým GERMINALEM. Takřka laboratorně sledujeme utváření napětí postupně vedoucího k vzrůstu dělnické nespokojenosti, paralelně zobrazované děje během úspěšné stávky i nesnáze, s nimiž zápasí jak ředitel továrny, tak nesourodý stávkový výbor. Z tohoto hlediska vynikají některé postavy: osobnostně revoluční intelektuál-průkopník demokratického socialismu, suverénně zvládnutý Mastroiannim, i nejednoduchá a vnitřně těžce zápasící postava Martinettiho (pokud jsem ji dobře identifikoval) v podání Salvatoriho a sice objemem malá, ale už tehdy viditelnou hereckou suverenitou Girardotové skvěle zpodobená postava nedobrovolné kurtizány, u níž perzekvovaný intelektuál nalézá nejen útočiště těla, ale i jistotu srdce. Zajímavé jsou i postavy druhé strany - továrníka a jeho pracovníků. Monicelliho film SOUDRUZI, jak zní jeho název v doslovném překladu, je dnes klasickým a stále přitažlivým dílem pro ty, jimž záleží na kvalitě vlastního nepředpojatého pohledu na stále složitější svět našich dnů. (18.12.2009)

Námět stejný jako naše Siréna, přesto se mi italská verze líbila víc, snad tím, že se režisér nesnažil točit umění, možná to byla přítomnost opravdu vtipných scén, čert ví. Mastroianniho neprožívám, vlastně ho z osobních důvodů nenávidím, ale musím uznat, jeho profesor je opravdu zajímavá figurka a obsazení Holého, místo klasického Vosky, coby český hlas, je zvláštní volba, která naštěstí vyšla znamenitě. Film by se měl promítat každému, kdo křičí jak se mají pracující dobře, převážně studentům VŠ, kteří si oddělají jednu či dvě směny na pokladně a strašně se diví, na co zaměstnanci pořád stěžují. Ale oni nezažili, že se třeba dělá inventůra do dvou do noci, načež inventurující zaměstnanci o šesti ráno otvírají. Tady je vidět pravý kapitalismus, čtrnáctihodinové směny, půl hodiny na jídlo a makat šest dní v týdnu, buďme rádi co jsme si vydobili a nevěřme slepě všem těm usměvavým lidičkám na oficiálních stránkách firem (ty chudáci co o pěti ráno doplňují jsou jistě strašně happy). (10.12.2009)

Zarostlý Mastroianni atypicky v roli úlisného podvodníčka, který si postupně přisvojí nejen svačiny a důvěru negramotných (a proto lehko manipulovatelných) dělníků, ale také celý film. Otevřeně levicová komedie o vážných věcech vydatně čerpá z odkazu neorealismu, ale nedovolí, aby se prostředí a existenční situace postav staly těžištěm příběhu. Tím je pro Italy příznačné znevažování důležitého boje fraškovitým humorem, založeným po vzoru grotesek z větší části na interakci postav s neživými objekty. Pěkný příklad dosažené rovnováhy mezi sociálním dramatem a groteskou nabízí jedna z posledních scén, kdy tragickou událost narušuje „profesor“ slepě šmátrající po svých ztracených brýlích. Umírněná režie s dlouhými záběry, smysluplnými pohyby kamery a tragikomickým hudebním doprovodem brání tomu, aby film sklouznul do extrémních poloh. I bez jednoho jasně vymezeného hlavního hrdiny (kterým je celá proletářská masa) si Stalo se v Turíně po celé dvě hodiny zachovává vzácnou vyváženost a uvědomělou sociální kritiku při svém širokém záběru prokládá zlehčováním rozdílů mezi italským severem a jihem (pro srovnání viz veletragický Rocco a jeho bratři, rovněž o potížích jižanů v průmyslovém severu). 80% Zajímavý komentář: sportovec (05.12.2013)