Přízrak lásky

Mysteriózní podivnost s předpokládanou pointou. Romy i Marcello jsou dobří, tu skutečnou kvalitu ale filmu dodává především úžasný Eduard Cupák v původním skvělém dabingu z Barrandova. Námět je to ve filmech častý, muž se setkává se starou známou, dávnou láskou, která má být ale mrtvá. Pravda ne a ne vyjít najevo, a ačkoliv zkušený divák tuší, občas s námi filmaři trochu zamávají. Tentokrát ne, a horor v Přízraku lásky taky nehledejte. (18.10.2014)

Jiný film od Dina Risiho jsem neviděl, a tak Přízrak lásky vnímám především v kontextu Mastroianniho filmografie, s níž jsem naopak obeznámen poměrně důkladně. V tomto ohledu film vykazuje celou řadu atributů, které v mých očích představují jisté známky, řekněme, úpadku v porovnání s Mastroianniho staršími klasickými filmy z 60. let - namísto většiny jeho dřívějších snímků je tento natočen na barevný film (černobílému obrazu se podle mě nic nevyrovná; verze, kterou jsem zhlédl, měla nadto nevalnou obrazovou kvalitu, ale to bude spíš vina toho, kdo ten film dal na net - osobně jsem rád, že se mi vůbec podařilo tento film vidět), namísto nádherných klasických aut z 60. let se zde Mastroianni prohání vozem Fiat Ritmo (což je neobyčejně ohavné auto produkované v letech 1978-1988), doma sleduje barevnou televizi s mnoha kanály a dálkovým ovládáním, kouří cigarety s jasně viditelnou značkou Marlboro, apod. - ten film přímo křičí tím, že byl natočen na začátku osmdesátek, což je éra, kterou dlouhodobě nemůžu ani vystát a jejíž kulturní produkce je v mých očích dnes paradoxně mnohem zastaralejší a zaseklejší v době svého vzniku, než zmíněné klasické nadčasové filmy z šedesátek. Z uvedeného je ovšem patrné, že to jsou spíše výtky subjektivního rázu k době, kdy film vznikl, než k fimu jako takovému - protože pokud jde o jeho dopad na mě, velmi mě oslovil a zasáhnul. A to především zásluhou ústředního hereckého dua Mastroianni & Schneider, která zde zazářila ve své předposlední roli, než ji dostihla předčasná smrt - jako by už to samo nepřidávalo filmu na smutném podtónu, film je už sám o sobě celkově neobyčejně posmutnělý a melodramatický. Neobyčejně dojemný závěr je tak jímavý, že mnou doslova otřásl - nelze slovy vyjádřit hloubku Mastroianniho oduševnělého hereckého rejstříku, z nějž své postavě stárnoucího nešťastného muže propůjčil všechnu tu bezmeznou působivost - ty jeho výrazy tváře a tón hlasu, ty všeříkající pohledy, ty oči zalité nefalšovaným pohnutím a horoucím srdcem! Fantastická herecká kreace, které není rovno a pro niž nenacházím slov. Už pro neobyčejný požitek z herectví tohoto mého velkého italského oblíbence nemohu hodnotit méně než 5 hvězdami - Přízrak lásky je pozoruhodný filmový skvost, který navzdory ohavné době svého vzniku (která se na filmu dosti podepsala) představuje výjimečnou podívanou plnou svébytných filmových kvalit, jako je všudypřítomná tajemná atmosféra, mlha a nádherná hudba. Vidět tenhle film pro mě bylo velký zážítek - tohle je film, který ukazuje, že i smutek má svou krásu. (22.11.2015)

Nevím, jestli škatulka hororu tomu filmu spíše neškodí... přesto, že tématem nadpřirozených sil a duchů mrtvých lidí do žánru hororu skutečně spadá, hororový zážitek v tom tradičním slova smyslu divákovi určitě nabídnout nedokáže. Jde totiž o výrazně pocitové romantické drama s jistým mysteriózním a současně melancholickým nádechem, které za mě občas bohužel i trochu ztrácí na pohltivé atmosféře a zvláště rozjezd v první polovině mi tu občas připadal trochu nevýrazný. Přiznávám, že jsem se spočátku do té zvláštní atmosféry a velmi pomalu se odhalujícího tajemství dostával hůře... Nicméné ve scénách, kde ta melancholie, tajuplnost a něžná romantika kdesi mezi nebem a zemí fungují, si film bohatě vystačí i s potemnělými komorními prostory a často jen dvěma herci, kteří ve společných dialozích vytvářejí z Přízraku lásky působivou podívanou. S velkým příchodem Romy Schneiderové v její plné kráse na scénu naplno ožil i celý film, doposud jakoby puštěný jenom na půl plynu, a Romy mi opět potvrdila svou jedinečnost spočívající v obrovském kouzlu a šarmu její osobnosti, stejně jako v nenahraditelném talentu. Této paní herečce se stačilo leckdy podívat do kamery, aby si podmanila diváka a zároveň tím pohledem vyjádřila vše podstatné o své postavě, a tento film právě na fascinujícím výkonu madam Romy hodně stojí. [75%] (22.12.2021)

Dino Risi prostřednictvím románu ripleyovské autorky Patricie Highsmithové "This Sweet Sickness" nás pouští zadní brankou do lacanovského "Reálna", zalidněného (doslova) přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Přitom je (zřejmě nám všem) archetyp "neskončené lásky" velice blízký. Lásku (byť jen jednou procítěnou) nelze přerušit ani ukončit. Působí v nás i nadále, a často dostává obsesivní charakter, kterému se podvolujeme nebo s kterým bojujeme tak, jak nám to dovoluje (nebo spíš přikazuje) naše psychická kondice. Komicko-logický, každopádně překvapující závěr má přece jen optimistický nádech. Pozn.: Chválím oficiální text distributora, ve třech větách popsal podstatu věci. Opravil bych jen chybu "namísto příjemných vzpomínek" za "vedle příjemných vzpomínek", protože tak to chodí, láska je emoce plná rozporů.............. Pokud film nevyvolá bouři myšlenek, neodolatelnou chuť o něm pojednat nebo jeho témata prodiskutovat s přítelem, je v podstatě bezcenný. Poslední uvedená možnost, e-mailová reakce LADISLAVA FANTY: Dlužno říci, že k působivosti filmu Přízrak lásky" patří také vynikající český dabing obou hlavních hereckých představitelů, především nezaměnitelného Eduarda Cupáka coby advokáta Nina Contiho. Jeho niterná naléhavost mi při sledování děje v mysli povědomě vybavila větu, kterou jsem si zapamatoval z četby knihy prozaika Václava Kahudy ("Vítr–tma–přítomnost"): „Ale na hlas Eduarda Cupáka se zkrátka nedá zapomenout" (cituji po paměti, ale snad přesně). Proč zrovna lacanovské "Reálno"...? Ne že by to nemělo něco do sebe, pokud bych už však cítil potřebu užít podobný přívlastek, který by obsáhl onu archetypální sféru skutečnosti se vším, čeho se film významově dotýká (Tvými slovy: „ přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi...(i) archetypem "neskončené lásky"), přišlo by mi jako vhodnější užití slova "jungovské", neboť to byl v první řadě C. G. Jung, kdo do této "temné" oblasti z moderních badatelů na poli psychologie systematičtěji pronikl. Ty jsi však po mně chtěl, abych věc rozvedl ve formě vlastního komentáře, jenž bys připojil ke svému hodnocení na stránkách CSFD jako jeho apendix, takže se o to ještě dodatečně určitě pokusím. Za poukaz na Tvůj výborný text nicméně velmi děkuji. (30.04.2018)

Další polozapomenutá perla nečekaně vyhrabaná z mých štosů DVDček. Božský Marcello v nejlepších letech, milá Romy Schneider, zamlžené uličky a oprýskané, plevelem obrostlé vily severoitalské Pavie, všeprostupující melancholie a snová atmosféra... Ne, horror to opravdu není, příběh mi spíš připomíná mé oblíbené mysteriózní a duchařské povídky z konce 19.století. Škoda některých zbytečně zkarikovaných postav (doktorův trapně šaškující brýlatý asistent, nebo teatrálně přehrávající okultistický kněz), ale i tak hodně příjemný filmový zážitek. (25.01.2015)