Přízrak lásky

Poté, co jsem se dočkala dolisu od LK, mohla jsem si přidat další dílek puzzle do svého soukromého studia filmové dráhy věčně nevděčné Romy Schneiderové. V tomto sólu Marcella Mastroianniho se Romy dočkala zajímavé práce s vlastní proměnou ve dvojím časovém horizontu a tedy dík za její herecký výkon de facto náleží týmu maskérů. Ostatně Marcellovo objevování pravdy a jeho vnitřní komentáře prostého děje tvoří základní dominantu a spolu s hudbou Rize Ortolaniho jsou tím nejlepším z celého filmu. Co na tom, že Schneiderová tak blízko vlastní smrti sehrála ducha? To už by byl přeci jen docela jiný příběh. (30.07.2009)

Dino Risi prostřednictvím románu ripleyovské autorky Patricie Highsmithové "This Sweet Sickness" nás pouští zadní brankou do lacanovského "Reálna", zalidněného (doslova) přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Přitom je (zřejmě nám všem) archetyp "neskončené lásky" velice blízký. Lásku (byť jen jednou procítěnou) nelze přerušit ani ukončit. Působí v nás i nadále, a často dostává obsesivní charakter, kterému se podvolujeme nebo s kterým bojujeme tak, jak nám to dovoluje (nebo spíš přikazuje) naše psychická kondice. Komicko-logický, každopádně překvapující závěr má přece jen optimistický nádech. Pozn.: Chválím oficiální text distributora, ve třech větách popsal podstatu věci. Opravil bych jen chybu "namísto příjemných vzpomínek" za "vedle příjemných vzpomínek", protože tak to chodí, láska je emoce plná rozporů.............. Pokud film nevyvolá bouři myšlenek, neodolatelnou chuť o něm pojednat nebo jeho témata prodiskutovat s přítelem, je v podstatě bezcenný. Poslední uvedená možnost, e-mailová reakce LADISLAVA FANTY: Dlužno říci, že k působivosti filmu Přízrak lásky" patří také vynikající český dabing obou hlavních hereckých představitelů, především nezaměnitelného Eduarda Cupáka coby advokáta Nina Contiho. Jeho niterná naléhavost mi při sledování děje v mysli povědomě vybavila větu, kterou jsem si zapamatoval z četby knihy prozaika Václava Kahudy ("Vítr–tma–přítomnost"): „Ale na hlas Eduarda Cupáka se zkrátka nedá zapomenout" (cituji po paměti, ale snad přesně). Proč zrovna lacanovské "Reálno"...? Ne že by to nemělo něco do sebe, pokud bych už však cítil potřebu užít podobný přívlastek, který by obsáhl onu archetypální sféru skutečnosti se vším, čeho se film významově dotýká (Tvými slovy: „ přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi...(i) archetypem "neskončené lásky"), přišlo by mi jako vhodnější užití slova "jungovské", neboť to byl v první řadě C. G. Jung, kdo do této "temné" oblasti z moderních badatelů na poli psychologie systematičtěji pronikl. Ty jsi však po mně chtěl, abych věc rozvedl ve formě vlastního komentáře, jenž bys připojil ke svému hodnocení na stránkách CSFD jako jeho apendix, takže se o to ještě dodatečně určitě pokusím. Za poukaz na Tvůj výborný text nicméně velmi děkuji. (30.04.2018)

Jiný film od Dina Risiho jsem neviděl, a tak Přízrak lásky vnímám především v kontextu Mastroianniho filmografie, s níž jsem naopak obeznámen poměrně důkladně. V tomto ohledu film vykazuje celou řadu atributů, které v mých očích představují jisté známky, řekněme, úpadku v porovnání s Mastroianniho staršími klasickými filmy z 60. let - namísto většiny jeho dřívějších snímků je tento natočen na barevný film (černobílému obrazu se podle mě nic nevyrovná; verze, kterou jsem zhlédl, měla nadto nevalnou obrazovou kvalitu, ale to bude spíš vina toho, kdo ten film dal na net - osobně jsem rád, že se mi vůbec podařilo tento film vidět), namísto nádherných klasických aut z 60. let se zde Mastroianni prohání vozem Fiat Ritmo (což je neobyčejně ohavné auto produkované v letech 1978-1988), doma sleduje barevnou televizi s mnoha kanály a dálkovým ovládáním, kouří cigarety s jasně viditelnou značkou Marlboro, apod. - ten film přímo křičí tím, že byl natočen na začátku osmdesátek, což je éra, kterou dlouhodobě nemůžu ani vystát a jejíž kulturní produkce je v mých očích dnes paradoxně mnohem zastaralejší a zaseklejší v době svého vzniku, než zmíněné klasické nadčasové filmy z šedesátek. Z uvedeného je ovšem patrné, že to jsou spíše výtky subjektivního rázu k době, kdy film vznikl, než k fimu jako takovému - protože pokud jde o jeho dopad na mě, velmi mě oslovil a zasáhnul. A to především zásluhou ústředního hereckého dua Mastroianni & Schneider, která zde zazářila ve své předposlední roli, než ji dostihla předčasná smrt - jako by už to samo nepřidávalo filmu na smutném podtónu, film je už sám o sobě celkově neobyčejně posmutnělý a melodramatický. Neobyčejně dojemný závěr je tak jímavý, že mnou doslova otřásl - nelze slovy vyjádřit hloubku Mastroianniho oduševnělého hereckého rejstříku, z nějž své postavě stárnoucího nešťastného muže propůjčil všechnu tu bezmeznou působivost - ty jeho výrazy tváře a tón hlasu, ty všeříkající pohledy, ty oči zalité nefalšovaným pohnutím a horoucím srdcem! Fantastická herecká kreace, které není rovno a pro niž nenacházím slov. Už pro neobyčejný požitek z herectví tohoto mého velkého italského oblíbence nemohu hodnotit méně než 5 hvězdami - Přízrak lásky je pozoruhodný filmový skvost, který navzdory ohavné době svého vzniku (která se na filmu dosti podepsala) představuje výjimečnou podívanou plnou svébytných filmových kvalit, jako je všudypřítomná tajemná atmosféra, mlha a nádherná hudba. Vidět tenhle film pro mě bylo velký zážítek - tohle je film, který ukazuje, že i smutek má svou krásu. (22.11.2015)

Mě tedy nevyděsíte, Nino Conti! Prosím vás, prý horor a že mrazí, jste asi ničehož hrozného ještě neviděli, ne? Skutečnost je taková - dialogy škrobené, až se chce obdivovat herce, jaké k nim dokázali přihodit výrazy, archaické obraty typu byla to andělíčkářka, trocha průhledného úmyslného klamu, plná odpovědnost mlhy za celou atmosférickou tíhu a pcháá - žabí rizoto:-D... U Marcella dobrý a za výstupy krásné Romy, víc mrtvé než živé, stála především dovednost maskérů, jinak kapku morbidní pozdní romantika s poetickou pointou... takže, po otevření ihned spotřebujte, na disku neskladujte. (28.01.2014)

K pochopení tohoto nejednoznačného snového filmu je nutné si uvědomit, v jakém duševním rozpoložení se tehdy nacházela vysílená a vysilovaná Romy Schneiderová. V dubnu roku 1979 spáchal sebevraždu její bývalý manžel Harry Meyen, poté ztrácí i svou babičku Rosu Rettyovou a navíc manželství s Danielem Biasinim připomíná potápějící se loď. V tomto stavu odjela do Itálie natáčet v režii Dina Risiho PŘÍZRAK, náročný psychologický film o osudové lásce, která se mohla a zároveň nemusela nikdy stát skutečností. Téma, které je Romy blízké víc, než by si možná sama uvědomovala. Masku předčasně zestárlé, kdysi atraktivní a vyzývavé ženy jakoby ani nehrála. Vyrovnaný a v rámci vlastní kariéry nepochybně atypický výkon odehrává i Marcello Mastroianni, který ale na druhou stranu tušil, že jeho osobnost zůstane tentokrát spíše v pozadí, aby nestínila mimořádné kreaci titulní představitelky. Působivá atmosféra pochmurných listopadových mlh, měnících se nálad i citelnější porušování fikce a reality najednou mění plátno před námi v pozoruhodný příběh jedné velké lásky, jejímuž kouzlu chtě nechtě propadáme. A dovedeme-li se navíc převtělit do traumatizujících okamžiků života Schneiderové, pak plně porozumíme i základní myšlence tohoto nadpřirozeně přirozeného filmu. (01.08.2010)