Zvláštní den

Zvláštní den, zvláštní film. Psychologické drama a na pozadí fašistická diktatura. Žena, kterou manžel i rodina přehlíží, přesto je zanícená pro fašistickou ideologii. Muž, kterého společnost odsoudila a odvrhla, protože byl jiný, homosexuál. Jejich cesty se náhodou střetnou a díky okolnostem pak zůstanou skoro celý den spolu. Setkávají se a opouštějí, čím dál tím víc je to k sobě táhne. Fašistku a zavrženého homosexuála. Řeknete si, proč. Tento film je krásný, velmi citlivý a laskavý na jedné straně, na straně druhé hřímá duce z tribuny a pochodují vojska. Podívejte se, stojí to za to. (13.05.2017)

Solidní konverzačka dvou lidí, odehrávající se v den, kdy do fašistické Itálie přijel s velkou slávou (a ještě těsně před druhou světovou) Hitler a tehdejší lid pochopitelně jásal. Ústřední hrdinové tohohle filmu ale nejásají, dokonce ani nejsou v ulicích, ale doma a tam postupně řeší své životní problémy a při nich si leccos uvědomí. Není to sice úplně dokonale napsané a vedené, má to místa, kde to mohlo být údernější a propracovanější, ale i tenhle výsledek je podle mě skvělý, podnětný, slušně zahraný a natočený takovým způsobem, že mě to celou dobu bavilo a ani na moment nenudilo. Moje první setkání s tvorbou Ettora Scoly tedy dopadlo dobře, takže od něj někdy určitě zkusím i něco dalšího. Jen mám teda po tomhle filmu pocit, že snad v každém slavnějším italském filmu prostě hraje Sophia Loren, protože jsem ji teď viděl asi v 4 italských filmech v kuse. Ale Mastroianniho vlastně taky, takže mám pomalu pocit, že tam snad v té době asi neměli lepší herce do hlavních rolí, když je tak často obsazovali. Možná to je jen tím, co za italské filmy si vybírám, ale už se mi krapet okoukali... 4* (18.03.2023)

Zvláštní den je všedním dnem totality. Osvědčená metoda mikrosondy je očividně přivedena k jednomu ze svých dosažitelných vrcholů. Pro nás tragický osmatřicátý rok je pro tehdejší Řím dnem jedné z mnoha Hitlerových návštěv. Funkčně použité dobové týdeníky a mrazivá syrovost jejich komentářů se prolínají s fízlovským systémem bdělých domovnic. Nebýt odlišných znamení, log, znaků, jazyka (dokonce i typ interiérů je srovnatelný s tím, který byl v československé realitě běžný ještě během první poloviny šedesátých let) mohl by se člověk cítit opravdu doma, v naší předlistopadové minulosti. Vteřinové prolnutí dvou životních osudů - ženy z domácnosti a redaktora-homosexuála před vypovězením italskou formou někdejšího tzv. práva postrku - je ve svém jepičím štěstí ještě prchavější, než si uvědomují sami jeho aktéři. Špičkový výkon dua Lorenová-Mastroianni (jeden z posledních v jejich dráze) je nutno doplnit o ještě jedno jméno velikána. Je jím Ettore Scola, osobnost mladší generace italského neorealismu. Mladší v tomto případě neznamená horší a epigonský, ale svůj a dále rozvíjející a posouvající. Námětem, příběhem i celkovým vyzněním patří tento skvělý film k nadčasovým. (17.09.2007)

Tenkrát, v osmatřicátém, nadešel velký den. Přijede spřízněný vůdce spřátelené země a upevní se tak vzájemné pouto ve společném boji. A jednou na to budeme všichni vzpomínat... Anebo že by to bylo jinak? Je velká událost skutečně tak velká?, jak by i klidně mohl znít plakátový slogan zvoucí do biografu. Což se koneckonců dá přenést i do reálného světa, lze například srovnat s našimi spartakiádami (na ty se taky určitě těšilo spousta lidí a... netřeba opakovat slova), nechci však degradovat film na jedno mnoha reflexí krušnější minulosti, ta myšlenka funguje i apoliticky, kdy mě dělá potěšení nějaká událost, zatímco ostatní si v duchu pomyslí, co na tom tak asi vidím... Kinematografickým okem jde o opakování trendu pozdních filmů velkého dua Mastroianni-Loren: oba ztvárňují něco jiného, než by většina diváků čekala. Zvláště překvapí dámská polovina, kterou kdekdo včetně mne vnímá jako ztělesněnou atraktivitu, a v případě Marcella se v kontextu doby jedná také o jisté překvapení. Platí však to, co se mi u filmů vyplácí tak nějak všeobecně - a to, že je lepší dopředu nic nevědět, což zrovna v tomto případě úplně nevyšlo, přičemž bych nenašel velký zástup děl, u kterého se spoileruje s takovou chutí, bez uvědomění si, jak takové vyzrazení něčeho může zážitek ovlivnit. Kritickou i diváckou obec rád posílím v názoru, že ač děj nepatří k rozvrstvenějším, snímku to nijak neubírá, osobně jsem na to po celou dobu trvání ani nepomyslel. Kde hledat důvod? Pravděpodobně v přesném vystižení dobové atmosféry, konkrétně kombinaci dokumentárních obrazových i zvukových vsuvek s prostým popisem lidské mentality (aneb, stačí jeden další element v domě a o napětí a jakési dobrodružství je postaráno). Závěr nás po příjemně stráveném čase lehce zavane smutkem s přirozeně se nabízející otázkou "jak to asi bylo dál?". Z toho, co však vím, bych případné pokračování ale znát nechtěl. 90% (09.03.2021)

Silně pocitová záležitost je tento příběh o dvou osamělých duších, který je svedl dohromady v jeden Zvláštní den pouhá náhoda. Ona opuštěná v duši, ačkoliv byla obklopena velkou rodinou a on, osamělý a vyhoštěný vzhledem k tehdejšímu postoji k homosexuálům. Chvílemi jsem měla dojem, jako by to by tam jemně probleskla osobní zpověď Marcella Mastroiannniho a o Sophii Loren se nedá psát jinak, než jako o královně filmového plátna, která zahraje cokoliv s gracií jí vlastní, jak už tady píše jedna uživatelka. On to nebyl ani tak zvláštní den pro Itálii, ale jeden nezapomenutelný den Antonietty a Gabriela. Byly momenty, kdy splývala její duše s tou mojí a její smutek v očích při závěrečném finále, byl všeříkající a nádherný. Kdo někdy něco podobného prožil, pochopí i hloubku tohoto téměř zapomenutého filmu. (29.06.2014)