Dostaň ho tam

Russell Brand hraje excentrického britského rockera Aldiouse Snowa, kterému není nic svaté a celý jeho umělecký život ho provázejí skandály a jeho další působení na poli showbyznysu také dost poznamenal rozchod se zpěvačkou Jackie Q (Rose Byrne) se kterou má syna, ale který údajně ani není jeho. V poslední době jeho závratná kariéra nabrala strmý pád steně jako jedna nahrávací společnost, které šéfuje přísný Sean Combs a která shodou okolností zaměstnává progresivního tlouštíka Jonaha Hilla, který dostane spásnou myšlenku a sice uspořádat výroční koncert na kterém vystoupí upadající rocková hvězda a jehož cílem je oživit nejen zpěvákovu kariéru, ale také zachránit krachující nahrávací společnost. Ovšem dostat zpěváka žijícího v Londýně a koketujícího s drogama a alkoholem do divadla Greek v Los Angeles je téměř nadlidský úkol a než konečně v závěru zazpívá užijeme si nejednu šlamastyku do které se naši dva hrdinové před koncertem dostanou. Komedie je to sice výborně natočená, ale moc jsem se u ní nenasmál. Vtipy sice ve filmu jsou, ale nějak to na mě nezabralo a občasná natahovaná nuda dávala o sobě nepříjemně vědět. Tahounem filmu se jednoznačně stal Russell Brand, který se před kamerou pohyboval zcela přirozeně a uvolněně a vnesl do filmu nečekaně realistický rozměr. Jeho výkon tak zastínil i jindy trhlého Jonaha Hilla, který se tady snažil působit vyspěle a důstojně než jsem u něj zvyklý. Zasmál jsem se Seanu Combsovi, který svého sobeckého šéfa pojal velmi živelně a nebál si ze sebe i vystřelit. Několik dobrých vtipů, ale žádný, který by nějakým způsobem byl explozivní nebo bombastický a v závěru už se jelo trochu na vážnější notu a humor s křečovitým napravením bouřlivého zpěváka ve spořádaného muže vymizel z filmu úplně. Chtělo to více humorných situací a lepší závěr. A dívat se na to dalo v pohodě. (06.10.2010)

Oproti Forgetting Sarah Marshall se tu dost přitvrdilo - většina fórů je postavených na vulgaritě, sexu, alkoholu, drogách (+ důsledcích typu zvracení nebo tropení výtržností) a vysmívání se současnému showbusinessu (skladba African Child na začátku je dokonalá). A docela dobře to funguje. O tom, jestli se vám film bude nebo nebude líbit v zásadě rozhodnuje to, jestli vám přijde vtipné, jak jedna postava tahá druhé za značného řevu z konečníku balíček s heroinem. Tvůrci si klidně mohli odmyslet jakékoli další rádobyvážné dějové linie, které jenom zdržují a nudí. Celkově cca 75 %, ale kdybych hodnotil jenom první půlku + hulení Joeffreyho, klidně bych se blížil pěti kouskům. (26.09.2010)

"It's Kubrickian!" Za jakýkoliv okamžik s Aldousem Snowem nasázím i krapet přestřelené hodnocení, protože je to zkrátka nejvíchustopřísnejbombakunďák současného šoubyzu. Cameo Paula Krugmana a vyvrcholení pařby v lasvagaském apartmá jsou bez debat nejzábavnější scény roku (spolu se Scorseseho retrospektivou z Dachau v Shutter Island). Are you Paul Krugman? My dad loves your shit. (24.08.2010)

U mě těžké zklamání. Vážné a rádobyhumorné momenty se nedaří skloubit dohromady. V rámci jednoho filmu nefungují. Dále, film je opticky ještě zdlouhavější, než úmorné Kopačky (ačkoliv je o pár minut kratší), má navíc výrazně méně vyrovnané tempo a chybí odzbrojující dospělost, na její místo se postavily obskurní ožralecké nechutnosti. Zfetovaný humor sice funguje v několika málo pasážích (scény z klubů, hulení Jefreyho), obecně je ale Hillovo ublinkávání spíše ke škodě. Přidáme-li k tomu zcela zbytečné a roztahané epizodky, vychází z toho pravděpodobně nejslabší Apatowština, hned po Pineapple Express. Jedno ale přehlédnout nelze. Dvěma slovy: Russell Brand. Tenhle člověk je na nejlepší cestě stát se druhým Johnnym Deppem. Jeho existence ve filmu je jako zjevení, které proplouvá naprosto napříč vším, na co jsme u Apatowa zvyklí. Především kvůli němu nakonec sahám po té třetí hvězdě. A dost velkou zásluhu má i na té druhé... Nefunguje mimochodem ani nějaké lepší zařazení ke Kopačkám. Je tu pouze jasná narážka na Sarah Marshall. Jonah Hill ale oproti očekáváním hraje úplně jinou postavu. P.S.: Vím, že nejsem příliš originální... Ale chci domů chlupatou zeď!! (26.09.2010)

Mám s ‚apatowkami‘, svébytnou větví komediálního subžánru, jeden malý problém. Buď mě královsky pobaví, anebo jdou absolutně mimo mě. Humorem, pohledem na život, fellingem. A Get him to the Greek tu druhou škatuli vyplňuje bezezbytku. Netvrdím, že jsem se nesmál. Ani jsem se nenudil. Jen mi to celé přišlo ukrutně zbytečné, když si každých pět minut uvědomujete, že film přešlapuje na místě a děj se vlastně nikam moc nehrne. Hilla nebrat, Branda možná… Stoeller udělal krok zpět. (15.10.2010)