Všechno co mám rád

Mám rád čerstvý sníh křupající pod nohama. Mám rád vůni nových věcí. Mám rád chuť vítězství. Mám rád hořkou čokoládu rozpouštějící se na jazyku. Mám rád krásné detaily krásných věcí. Mám přejíždění prsty po změklém vosku. Mám rád filmy Martina Šulíka a tento obzvlášť. Mám rád i spoustu jiných věcí, ale pravdou je, že to, co máme skutečně rádi, pojmenovat nedokážeme. A Amélie si může jít házet žabky. 90% (06.02.2008)

Když jsem to napsala, jak mě to v průběhu sledování napadalo, a znovu přečetla, vychází mi, že jsem možná příliš přísná. Jakkoli je hlavní hrdina roztomilý, pořád je neodpustitelně tupý. Hrdina, který říká „nerozumíš? ozvi se!“, i když přes dveře slyší, že jeho syn uvnitř zvrací. Jak říká Soňa, slabého muže milovat nedokážu. Ale ani s první ženou nelze soucítit, a druhá je zase jenom nevyzrálá představa femme fatale, totálně iluzorní, která existuje jenom ve chvíli, kdy se na ni muž dívá, jinak ne. Ačkoliv jsou dávány jisté šance prostoru a přírodě, pořád mám dojem, že je to spíše divadelní hra, že všechny kulisy by velmi dobře mohly být jen nakreslené na papíře. A v nich by se odehrávaly vypozorované epizody plné bědujících lidí. Kde jsou detaily. Chladný režijní přístup mi způsobuje křeče v kontrastu s proklamovaně subjektivním vyprávěním. Zdá se mi to, nebo režisér ve svém plánu s formou příliš neoperuje? To bych možná potřebovala vysvětlit. Smysl pro humor jsem zde necítila, ale v nedávné době jsem začala uvažovat o tom, že ho sama nemám. Zajímá mne, zda v Šulíkovsko-Šulajovském světě existují milenecké páry, které si vzájemně neroztírají jídlo po tvářích a těle. Příběh s rozvolněným dějem poskládaným z epizod také zkouším, i moje plánovaná romance z obskurního kapitolu má takto vypadat, možná právě obava, že budu tak moc rozvolňovat, až nic nezbude, mě stále nutí do vlastních příběhů strkat kouzelné koně nebo zombies. (02.12.2013)

Nuda a pokus o akúsi poetickosť a "kvalitu". Si spomínam, že v danej dobe boli všetci hotoví z toho, ako vo filme padlo zopár sprostých slov, ktorými sa nazývajú pohlavné orgány. No dnes sú z toho hotoví ešte niektorí, ale tieto rozťahané filmy z reality, ktorú aj tak všetci poznáme ma nikdy nebrali. Mimochodom, od roku 1992 sa toho medzi ľudmi veľa nezmenilo - jediný poznatok... (18.11.2010)

Keď sa vo filme otvorene nadáva, objaví sa náznak bobra a celé to nedáva zmysel, tak je to hneď umelecký film? A so záberom na vychádzajúce Slnko sa akože chceli hrať na Kubricka alebo Tarkovského? Okrem Giny a Studenkovej tam nikto poriadne nezahral. Studenková vo svojej hysterickej úlohe ani veľmi nemala čo hrať, a Angličanka bola jedinou znesiteľnou postavou. To na film nestačí a prvýkrát je mi ľúto paňazí použitých na reštaurovanie filmu. (28.11.2016)

Samozvaný poetický film je v rámci děje rozdělen na kapitoly různé délky, přičemž některé slouží něco jako interludy. Hlavní postava Tomáš je na křižovatce svého života a přitom poznává sám sebe(jak originální). Při tom zažívá spoustu více či méně vtipných tragikomických situací s energickou angličankou, nevyrovnaným synem, hysterickou ex-manželkou a se senilními rodiči. Co musím vyzvednout jsou nádherné záběry(ten konečný mi ještě nějakou dobu zůstane v mysli:), jinak mě tenhle film až tak nezasáhl, poetiku ve filmu bych si dokázal představit i docela jinak. (06.02.2008)