Lurdy

Lurdy představené s chladným „kubrickovským“ odstupem a s jízlivostí jak z „Hoří, má panenko“. Zájezd poutníků, který má lidem nemocným a osamělým, pomoci aspoň na chvíli rozehnat samotu a přinést duchovní, případně i tělesné uzdravení, je ve skutečnosti poznamenán mnoha podobami lidské lhostejnosti, zatvrzelosti a sobectví. Ani ta ochrnutá, opuštěná žena, která tu posléze možná je a možná není uzdravena, není výjimkou. Není to zbožný film ani film snadný, nýbrž hořká, místy přímo zlovolná podívaná, která nepřipraveného diváka duchovně spíš vysaje, než posílí. „Lurdy“ Jessiky Hausner představují výtečnou provokaci, drsnou, ale neřekl bych, že přímo rouhavou. Útěchu však neposkytnou. [díky Artranovi za postřehy] (16.05.2011)

Toto islo bohuzial uplne mimo mna. Osobne si myslim, ze je to asi tym, ze som ateistka a neverim na zazraky :) Clovek sa musi s tymto snimkom tak nejak stotoznit, rozumiet o com je a ja mam pocit, ze sa mi nepodarilo ani jedno, ani druhe. Priserne som sa nudila a zhruba v polovici som to aj chcela vypnut. Jedine, co stalo podla mna za to, bol vtip, ktory tam odznel a kolega tu dole ho aj napisal. A pokial si z celeho filmu pamatm iba toto, bude niekde asi chyba... (13.07.2010)

Uff. Dalo by se říci, že nejsem věřící.. nebo spíše nejsem katolicky založený, v něco snad věřím, ale to je na jinou debatu. Skvělé minimalistické dílo Jessicy Hausner s naprosto odzbrojující Sylvií Testud. Ta během filmu pronesla jen několik málo vět, ale emoce, které mi, jakožto divákovi, zprostředkovala - neskutečné. Dlouhé záběry bez dialogů, vlna pocitů a hlavně nenucená režie. Zázrak! (08.01.2012)

Je to přesně tak, jak napsal Matty; "Koho film neosloví v duchovní / pocitové rovině, neosloví ho vůbec." A jako ateistu mě jen těžko může oslovit něco, co tak urputně a zatvrzele propaguje nadpřirozené schopnosti Boha. Přimět člověka k zamyšlení nad pravým významem víry lze i jinak, než prdnutím přímého přenosu bohoslužby do filmu. Krom hudby vybrané podle mého vkusu tak není o čem mluvit. Leda o neandrtálském páru, který se mnou Lurdy sledoval včera v hradeckém Centrálu. Máte jedinou kliku, že jste filmoví křupani, co opouští sál už při závěrečné stmívačce, jinak bych asi obětoval svou termosku a omlátil vám ji o hlavu. Doufejte, že už tam na sebe nikdy nenarazíme. (11.01.2012)

Rakúska dokumentaristická škola nezúčastnených, nekomentovaných pohľadov na svet okolo zúročená v hranom filme. Meditačný pokoj v očistnom kúpeli a tiché kontemplovanie sa len ťažko znáša s obrovským dopytom žízniacich po vyzdravení, či duchovnom zážitku. Nevyhnutne sa preto oáza pokoja v kombinácii s modernou technikou sprostredkúvajúcou kázne a zážitky vyzdravených spolu s organizovaným, časovo ohraničeným vstupom zmenila na turistické miesto, kde si duchovnosť uchovala svoje miesto. Miesto poznačené masovou túžbou. Nechcenú tragikomiku rozporu, kde sa každý jeden z tisíchlavého zástupu túži nerušene oddať nerušenému spojeniu s Bohom, no je neustále konfrontovaný očami davu vystihuje film dokonale. Placebo viery ako najsilnejšie z najsilnejších síce umožňuje naozajstné skutky pomoci zvonka, no ich okaté zviditeľňovanie (hoci často zo strany príjemcov pomoci nechcené) skutočné a viditeľné účinky zázrakov paradoxne až príliš často vracia späť sivej všednosti. Zaujímavosť samotného hraného filmu sa miestami vytráca v dlhých záberov liečebno-náboženských procedúr. (18.12.2012)