Zvítězit

Film podle mě není primárně snaha vykreslit obskurní lásku ženy a diktátora. Na to by byla psychologie postav příliš jednoduchá a od jedné chvíle i neměnná. Proto film chápejme spíš jako obecnější kritiku fašismu/ Mussoliniho, ve které hraje zásadní roli filmová forma s použitými zcizovacími efekty v podobě dobových materiálů. První rovinu dobře popisuje uživatel Matty. Navíc, zatímco až do okamžiku zlomu se Mussolini (F. Timi) objevuje na plátně sám za sebe a proto se dá vnímat jako lidská postava (se všemi chybami), od chvíle zlomu již vystupuje jako dokonalý duce skrze dobové záběry. Od toho okamžiku se také manifestuje vnitřní nedokonalost = inherentní sebedestrukce fašismu, protože se snaží nejvíc zničit ty osoby, které jsou: 1) Duceho největší zastánci - Ida, jež Mussoliniho nikdy nepřestane milovat, a proto nikdy nevyjde z blázince, 2) Duce sám - dokonáno zničením vlastního stejnojmenného syna, jenž se v závěru proměňuje ve vlastního otce (a je proto též zavřen do blázince), na filmové rovině symbolizováno přidělením role syna herci, jenž hrál v první polovině samotného Mussoliniho-otce. Aneb čím dokonalejší obraz duceho před veřejností, tím větší úpadek reálného duceho (neboli jeho "alterega" v podobě syna a oddané lásky). Velice jemná je také kritika role katolické církve: bylo mezi ní mnoho soucitných jednotlivců, ale je to právě církev jako celek, kdo vlastně drží Idu po celý film v zajetí fašistické zvůle. (26.03.2014)

Filmařsky velmi solidní film, který se bohužel dost vzdaluje českému divákovi kvůli italské až operní teatrálnosti a absencí jakékoliv kladné postavy. Ač jsou postavy nesympatické a nejde se s nimi ztotožnit, jednají lidsky a pochopitelně a výpověď filmu je i přes nejasnost některých biografických faktů velmi jasná. Napínavá kamera, střídající skoro černé pomalé záběry a velmi přesvícenou akci je sice dost přehnaná, ale velmi příjemná. Stísněná, fašistická atmosféra je navíc vytvořena citlivým zakomponováním dobových záběrů. Nebýt rušivého střihu, několik nejasností v příběhu a kdyby byl Mussolini (výborný Filippo Timi) na plátně déle, dal bych za 5*. (02.04.2010)

Nenechte se nalákat na Mussoliniho, ten se zhruba od poloviny filmu objevuje pouze na záběrech z propagandistických týdeníků, což považuji za nápadité řešení jeho proměny z muže patřícího jedné ženě (ok, pár ženám) v muže patřícího celému národu. Už nevidíme, jak Duceho subjektivně vnímala Ida Dalser, ale jak ho „objektivně“ zachytily filmové kamery. Vyprávění nicméně zůstává silně subjektivní – trochu rozkolísané, mezi představami a realitou. Na několik silných momentů (futurismem poznamenané koláže, sledování Chaplinova Kida) připadá několik momentů, které dávají příliš najevo, že by silnými chtěly být (dlouhá, působivá, ale poněkud nadbytečná ukázka, jak ronit slzy v detailu). Ke konci, kdy se Bellocchio hlavně snaží dovyprávět dojemný příběh, ubývá záběrů, které by se mohly vystavovat v galerii, film nehezky tuctovatí a končí o dobrých dvacet minut později, než by mu slušelo. Škoda, že obsah není stejně nekonvenční jako forma… s historií toho ale těžko mnoho navymýšlíte. 75% (16.05.2011)

-Kdy si pro mne přide matka? -Až se uzdraví. -Ona je nemocná? - Má příliš vznětlivou povahu. -A otec? -Tvůj otec musí zachránit Itálii, nebuď sobecký. Ohromně strhující koláž, fašistická Itálie, hodně oddaná zamilovaná žena, Duce, ale také reflexe doby, počátku kinematografie s ukázkami projekcí desátých let s hudebním doprovodem:), a drobný vzdálený závan ironického humoru na několika místech. (23.07.2010)

Píše-li se o fašismu jako o zrůdnosti mravní, fyzické, psychické, není to jen traktování omšelých pravd a zvetšelých frází. Osobnostní vývoj někdejšího demokratického socialisty od vcelku přijatelného excentrického sebestředného jedince po zrůdu konferující s Hitlerem je zachycen popisně v první a metaforicky - na postavách někdejší partnerky a syna - v druhé části. Západoevropské "psychušky" známé z POKÁNÍ nalézají v italském, ale i francouzském prostředí až překvapující paralely. Stranou by neměl zůstat strhující herecký výkon Giovanny Mezzogiorno (příjmení připomíná spíše historickou epochu) ani silná režie a nápaditá kamera. Náhodnou není ani zvolená kompozice: dramatické obrazy v první - popisně pojaté - části díla přecházejí v druhé části ZVÍTĚZIT do souvislého dramatického pásma sledujícího postupné chátrání nešťastné a pro společnost tak nepohodlné ženy; svobodné matky stávaly zejména v tak katolické zemi, jakou je apeninská země, na okraji společnosti. Dílo je to mimořádně zajímavé, napínavé a potenciální mýtus kolem života jednoho zločince sledující freska zůstává velkým zážitkem. Až se dech tají. (07.10.2015)