Interview

Milovníky mistra film neskutečně potěší. Kdo byl dřív? Romulus, Remus, Řím nebo Fellini. Fellini tam neříká na plnou hubu "Mám rád Řím, jsem jeho součástí i tvůrcem", divák to cítí i bez dojemných tlachů. Navštívíme Anitu Egberg-holka je to tedy odrostlejší, tlustší ale sympaťačka, poklábosíme s Marcellem. Vše příjemně ubíhá a nečekejte smrt známé celebrity, šokující zvrat nebo sex. Jak se točí film o filmu, toto bych nazval film o dokumentu. A přece ke zvratu dojde. Na závěr. Indiáni přepadnou štáb. Film nejlépe charakterizuje jedna ze závěrečných vět: "Dotočeno? Jó dotočeno! A jak to vypadá? Co já vím, dotočeno!" (01.10.2007)

Fellini se logicky posouvá od vytváření iluze reality (což nikdy neskrýval - viz třeba igelitové moře v A loď pluje) k vytvoření iluze o iluzi - iluze tvorby filmu. Používá k tomu japonský štáb, kterému se dostane všechna ta falešná mytologie filmové tvorby. Namátkou: umění je růže na kupě hnoje, a tak režisér kleje, hvězda je vulgárně smyslná, MM a AE nostalgicky sledují své nesmrtelné mládí; Fellini ukazuje zkaženost doby, ve které se točí jen reklamy pro TV... Je to přes svou lehkost precizně propracovaný film, jen mně tu chybí zcizování, pohled zpoza iluze - Japonci i divák dostanou přesně, co chtějí, tj. lehoulinkou nostalgii a rozvernost. Jen v jedné chvíli se Fellini dotkne něčeho skutečného - když během jízdy tramvají všichni ti usměvaví Italové hailují a vzývají Duceho jako o život. (18.12.2010)

Pro Felliniho typická kolážovitá mozaika děje a pohledů pod povrch římských ateliérů i filmového umění a řemesla vůbec je standardně invenční a opět felliniovsky opojná. Stejně tak jako v doprovodném dokumentu je Fellini až překvapivě otevřený, aniž by ztratil cokoliv ze své tajemnosti. Film je pro něj základní vyjadřovací schopností právě pro svou schopnost komunikovat obrazem. Provází ho od prvních kroků dospělého života a v tomto filmu navíc jakoby Fellini svým poznávacím poselstvím současně dále dotvářel svou filmovou poetiku i v závěrečném období své umělecké dráhy. Strukturou tohoto svého poselství tento geniální velekněz světového hraného filmu připomíná silně ROMU. Řím je také město, které je - jak Fellini sám zdůrazňuje - teatrem mundi všeho podstatného z jeho života. To, co je Felliniho silou - neobvyklé vyzařování - je současně i Felliniho konstatovatelnou slabinou: osloví a oblaží jen toho, kdo je naladěn na shodnou vlnovou délku lásky, krásy a hrdé pokory. Zdá se, že těch oslovených je stále víc než dost. (11.04.2010)

Felliniho Americká noc, která sice své kouzlo má, úsměv na tváři vytvoří a celkově po ní má člověk příjemný pocit, ale jinak si nemůžu pomoct, moc mě to nedostalo. Respektive mě to docela nudilo a chyběla tomu nějaká podmanivost. Přitom mnoho prvků je zde povedených, ale prostě tomu chybělo všechno to, čím je Americká noc tak okouzlující. Zatím nejslabší film, jaký jsem od Felliniho viděl, ale špatný rozhodně není, jen o něco slabší. 3* (05.06.2020)

Fellini připravuje filmovou adaptaci Kafkovy Ameriky, přitom s ním japonský televizní štáb natáčí interview, zároveň se odehrává film, který sám natáčí o tom, jak poprvé přišel jako novinář do ateliérů Cinecittà, kde se zrovna natáčí film, dále se natáčí několik reklam, dojde k výletu za Anitou Ekbergovou, kde se zavzpomíná na Sladký život, to vše jakoby v jednom sledu. Zní to chaoticky a také to chaos je, ale velký mistr Fellini má vše pod kontrolou a divákovi se dostává vskutku nevšedního filmového zážitku. (10.01.2011)