Sto dukátů za Juana

Mygel de Cervantes y Saavedra bol novoveky spanielsky vojak, syn, otec, dedo, stryko, spisovatel, a nepochybne aj svokor, svagor a kmotor. Datovo sa vymedzuje tusim takto : september 1547 - apríl 1616 s jeho najznamejsim dielom Don Kichot de la Manca. Reziser Jaromir Pleskot /Obusku, z pytle ven, Clovek proti Zkaze/ natocil sympaticku normalizacnu komediu, ktora je dokonale oddychova, da sa vyborne odreagovat a pocuvat slusne pesnicky. Nadhera . 87 % (05.09.2017)

Jednoduché a přece působivé. Jde o TV inscenaci, ale nepřečíst si to, přísahal bych, že je to divadelní záznam. Bídná kvalita černobílého obrazu mne zmátla, myslel jsem, že je to tak o 10 let starší, ostatně nejslavnější Píseň pro Kristýnku vznikla o 15 let dříve. Není to hudba mého srdce a na tehdejší mladé, kterým normalizace vzala bigbít ,muselo tohle dílo působit jako rána pěstí mezi oči, včetně totálně inertního tématu (příběh je z doby španělské inkvizice, ale ta nemá žádnou roli). Z tohoto úhlu pohledu by bylo možné tvůrce nazvat režimními přisluhovači. Ale své kvality má a dnes je to příjemné retro na druhou. Potěšilo vidět, že Vladimír Brabec uměl zahrát i něco jiného než mr. Zemana. (22.07.2015)

"... stejně voní žluté květy šafránu..."; Zdeněk Petr a Vladimír Dvořák stvořili v padesátých letech náš první muzikál a byl to skutečný počin. Dnešní generace si nedovede představit, jak se našim otcům a maminkám tenhle příběh líbil. I když jde o prostý příběh vycházející z Cervantesových povídek, svého času poutal do divadelních hledišť i k televizním obrazovkám masy diváků. Krásné melodie příběh, který by jako činohra asi zapadl, ohromně oživily a ze dvou či tří z nich se staly skutečné evergreeny. Nemohu jinak než dát čtyři hvězdičky, i pro skvělé herce. Kateřina Frýbová dělávala jeden čas i televizní hlasatelku, úplně jsem ji vypustil z paměti. Byla to krásná holčina. (11.05.2015)

Nadprůměrné muzikálové dílo budovatelských padesátých let se v době, kdy byl šéfredaktorem tehdejší Hlavní redakce pořadů pro zábavu /hrubá reprodukce názvu/ právě Vladimír Dvořák, jeden z jeho spoluautorů, dočkalo kvalitní televizní adaptace a tím i nadčasové formy zachování. Idylický tón i profesionalita obou autorů také dnes naznačují jejich odstup od doby pochmurného veselí a optimismu "na příkaz". Teplé lidství, náznaky humoru i nápaditý děj nemohou nevést k závěru, že máme co do činění se skutečnou profesionalitou a opravdovým kumštem. Co hřeje u srdce. (08.08.2010)

“Co to kecáte za nesmysle? - Řekl jste náramně případně nesmysle, seňore. Ovšem nesmysle nelze podceňovat. A vůbec ne už chápat smyslně. Slovo „nesmysl“ je samo podstatou svou nesmysl. Ovšem ve svém prapůvodním nesmyslném slova smyslu.“ Vladimír Dvořák byl neobyčejným mistrem slova, uvědomila jsem si u této inscenace. Ne, že by scénky, kterými zásoboval léta letoucí, mezi diváctvem oblíbené, Televarieté, nebyly vtipné, ale byly to jen skeče. Napsat celou divadelní hru, aby byla vtipná a nenudila ani na okamžik, a to dokonce ani po letech, to už chce, aby autor navíc ovládal dostatečně svou mateřštinu a ještě měl talent. Když se ústřední komická dvojice (mimochodem, vcelku netradiční a originální – Lubomír Lipský a Josef Bek byli ovšem, jak jinak, vynikající :o) začala častovat nadávkami, měla jsem asociaci téměř čapkovskou. Posuďte sami: „Ty stíne vypasená – kostelníku pálená – figuro jedna chlípná – zpupná soldatesko – hrdý vojíne – válečný důchodče – bimbale…“. Nádhera! A nakonec, nedá mi to, musím zmínit také skvostného záporně-komického hrdinu Vladimíra Brabce. Marně přemýšlím, zda major Zeman dostal ještě někde jinde podobnou hereckou příležitost. Tak tedy, nápaditý scénář, plný hlášek, příjemné melodie, z nichž některé mají dnes již zaslouženě status evergreenu, herecké výkony na nejvyšší úrovni, podtrženo, sečteno, tahle hříčka si rozhodně zaslouží plný počet a nebýt zapomenuta. „Kdo vládne jazykem, dostane se do Říma!" (17.05.2015)