Svět za sto let

Pojem budovatelský film českým divákům asociuje primárně komunisticky zabarvené tituly, které vznikaly po druhé světové válce a zrcadlily ideály obrody a vidinu ustanovení kýžené utopie. Existují ovšem také jiné než komunistické ekvivalenty tohoto konceptu, a to dokonce ani ne spojené s nějakou dobově dominantní ideologií, jak dokládá fenomenální britská sci-fi Svět za sto let. Mimořádně ambiciózní a nákladná produkce nepřestává fascinovat coby prorocké dílo, které mrazivě předpovědělo druhou světovou válku a bitvu o Británii, ale právě také jako výjimečný příklad vědeckého budovatelského filmu. Zrovna vědecký pokrok oproštěný od ideologií, národních sentimentů a dalších konfliktních neduhů společnosti dvacátého století představuje zdejší dokonalý ideál. Příznačným milníkem, jenž má stvrdit dosažení cílů této společnosti, by mělo být překročení hranice Země a cesta člověka do vesmíru. Autorem této vize je jeden z největších sci-fi autorů všech dob, H. G Welles, jenž zde zopakoval své teze stran vývoje civilizace v průběhu dvacátého století, které již dříve formuloval v několika dílech, především pak v o tři roky dříve zveřejněném románu The Shape of Things to Come. Mamutí projekt inicioval ambiciózní producent Alexander Korda a můžeme jej vnímat jako kulminaci formálních postupů prvních dekád kinematografie. Film se chlubí rozlehlými dekoracemi, masivními davovými scénami i vynikajícími předdigitálními trikovými sekvencemi, které vznikly za užití miniaturních modelů, optických triků či citlivým zakomponováním archivních záběrů do nového materiálu. V souladu se zastřešující myšlenkou, že pokrok si žádá oproštění od ideologií a nacionalismu, tvůrci uplatnili postupy evropských avantgard i ruské montážní školy, a ke spolupráci na zhmotnění futuristického světa oslovili světové umělce zvučných jmen jako Fernand Léger, Le Corbusier či László Moholy-Nagy. I když převážná část jejich návrhů nakonec na plátně neskončila a snímek samotný se částečně odklonil od původní Wellesovy vize a nakonec ani nebyl takovým kasovním úspěchem, v jaký producent doufal, během nadcházejících dekád si získal nezpochybnitelné místo v historii nejen sci-fi žánru, ale i celé kinematografie. [psáno pro LFŠ 2017] (03.07.2022)

Film, řazený mezi nejzásadnější sci-fi snímky historie, který technicky o několik desetiletí předběhl svou dobu, je dnes již technicky a hlavně vypravěčskými postupy zastaralý. Objektivně vzato je pořád mnohem blíž éře němého filmu než klasické produkci poválečné doby. Muselo být nemožné převést Wellsovy revoluční myšlenky (předlohu jsem nečetl, ale uberte si od doby natočení ještě tři hodně důležité roky vývoje lidstva) dokonaleji na plátno. Wells ve své době předpověděl vynálezy a skutečnosti, kterých využíváme dnes, anebo dokonce teprve přijdou. Sekl se akorát v podobě nové světové války, kde jsou příliš vidět zkušenosti z podoby první světové (zákopové a plynové). Pokud by tvůrci zaostřili ještě na příběh jednotlivce (čímž by podoba narace byla bližší dnešním zvyklostem), trval by film tři hodiny, nicméně dokážu souhlasit s názorem kolegy gudaulina. Z dvou možných verzí na disku jsem vybral tu kolorovanou. (03.04.2013)

Jako film je Svět za sto let takový nesourodý, nefunkční, trochu zdlouhavý, avšak je svým způsobem unikátní, krásný, pestrý a bohatý a jen někdy jsem zaregistroval patetičnost a naivitu hereckého projevu. Velmi se mi líbilo konečné vyznění filmu i jeho pesimistický průběh (málokdy se ve sci-fi stane, že by jeho tvůrci věřili v rychlost lidského pokroku tak málo, jak tady) (21.01.2010)

Na svou dobu nesporně slušně natočené sci-fi drama, ve kterém se plně odráží jednak politická situace 30. let, která hrozila válkou, jednak tehdy široce rozšířené pacifistické cítění a zároveň i technologický optimismus. Snímek nicméně sráží patetismus a především divadelní manýra, kdy hlavní hrdinové až příliš často sklouzávají k pouhému deklamování hesel a ušlechtilých pravd. V některých momentech by tomu zřetelně slušelo víc jeviště velkého divadelního sálu než filmová kamera. Nejzajímavější a nejlepší byla prostřední část, která pojednávala o světě zničeném světovou válkou. Tahle postkatastrofická distopie byla i přes omezené finanční i technické prostředky zobrazena přesvědčivěji než mnohé postkatastrofické snímky moderní kinematografie. Celkový dojem: 55 %. (31.01.2010)

Pre mňa je Things to come popri Metropolisu najdôležitejší sci-fi film prvej polovice 20. storočia. Monumentálnosťou sa mu asi nevyrovná, ale zaostáva iba o chlp. Navyše si myslím, že výpravou prekonáva skoro všetko, čo vzniklo počas zlatého obdobia sci-fi 50tych rokov. Rovnako ako v Metropolise je film známy svojou ústrednou myšlienkou, vyslovenou v závere filmu. Najviac ma potešila záverečná pasáž filmu, odohrávajúca sa o oných avizovaných 100 rokov, architekti a dizajnéri filmu si za ňu zaslúžia maximálne uznanie. (29.07.2012)