Živoucí mrtvola

(FESTIVAL OTRLÉHO DIVÁKA 2010) Pakistanská klasika žánru, na kterou se přímo odkazuje v prvním pakistánském gore horroru ZIBAHKHANA (HELL´S GROUND), není žádným zásadním avantgardním počinem, formálním experimentem, žánrově revizionistickým snímkem vymezujícím se vůči klasickému hollywoodskému stylu, ale zábavně neuměletelským brakem. Zatímco si upír jezdí v dodávce, do děje nemotivovaně vstupují povinné hudební vložky a hudba je v silném kontrastu s tím, co se děje na plátně, divákův zájem opadá, protože špatně zinscenovaných scén není bohužel většina a ve všech ostatních ohledech se tenhle pořádnou hrůzu ani smích nenahánějící horror drží příliš západních vzorů a pravidel včetně nutných schémat a klišé. Některé filmy jsou zábavné pouze jako kuriozity, u nichž je zajímavé sledovat, jaké významy jsou jim dodávány dodatečně, aniž by se to z formálního hlediska dalo považovat za záměr. (13.02.2010)

Hodně kuriózní černobílý film: Dracula natočený islámskou zemí! Pakistán byl v té době hodně proevropsky orientován se sekularizačními tendencemi. Bůh je zde zmíněn jen začátku a na konci, přičemž na konci spíše jen symbolicky, jako světlo, které poráží temné síly. Jinak se tu proti upírům nepoužívá žádný náboženský předmět. Zajímavé i z hlediska orientální estetiky a vkusu (minimalistické "orientální" kulisy blízké "gotickému" hororu), překvapil mne typ plnoštíhlé ženštiny, Draculovy asistentky, a pasáž se zpívajícími a tančícími dívkami - jako z nějakého socialistického filmu! Dracula byl dle této pakistánské verze původně pyšný vědec, který vyvinul elixír nesmrtelnosti. (04.05.2013)

Smál jsem se od začátku do konce a vážně už hodně dlouho jsem se takto nepobavil. Tak proč nedat plné hodnocení? ___ Film působí především po stránce režie a střihu jako dokonalý protipól klasickému Hollywoodu. Příběh samotný ale vůbec tak šíleně nepůsobí - ostatně je to adaptace západní literatury. Jsou zde určité věci, na které asi euroamerický divák není zvyklý (Dracula ujíždějící v autě - dokonalý příklad za všechny + nijak nemotivované taneční vsuvky) ale samotný příběh je v podstatě dost tradičně vystavěný. (12.02.2010)

Podobně jako lze filmy Eda Wooda z hlediska práce se střihem vnímat coby obrazoborecká experimentální díla, tak se i pakistánská adaptace Stockerova Drákuly jeví jako avantgardní dílo předznamenávající současný trend antidramatických přístupů k žánrovým konceptům, který praktikuje část festivalově orientovaných tvůrců. Jako v řadě dnešních realisticky stylizovaných snímků i zde divák dlouho sleduje postavy, u kterých až postupem času zjišťuje jejich motivy i samotnou roli ve vyprávění. Film dokonce zpřítomňuje trvání, které bývá na úkor akce z žánrových filmů odstraňováno eliptickým střihem – kamera takto postavy sleduje v dlouhých velkých celcích, kterak přecházejí či přejíždějí z místa na místo. Také dramatické situace končí do ztracena a publikum se až posléze z kontextu dozvídá, co se s postavami stalo. Film navíc odpírá identifikaci s postavami tím, že uplatňuje zcizující sekvence – v pravidelných intervalech je vyprávění přerušeno taneční či pěveckou scénou, která nemá žádný vztah k ději. Radikální je také samotné formální zpracování jednotlivých sekvencí – zpravidla je hudba v ostrém kontrapunktu k obrazu (dramatická hudba hřmí v klidných scénách a naopak rozverný swing ve chvílích velkého napětí). Fenomenálně obrazoborecká je skladba sekvencí, která jakoby vycházela z Kulešovových montážních experimentů, ale zároveň ukazuje jejich zastaralost v době po ustanovení klasického stylu. "Zinda Laash" ovšem není jen formální experiment. V rovině obsažených významů představuje výmluvný doklad zvrácenosti vědy, která z lidí činí otroky fyzických požitků – pouze víra může definitivně zastavit zlo. Žánrovou progresivnost filmu stvrzují sekvence, kdy hlavní upír podobně jako v "Near Dark" řídí automobil. "Zinda Laash" je vpravdě neprávem zapomenutý klenot světové kinematografie, který skýtá mnohovrstevnatou podívanou. (15.11.2009)

Haluz všech haluzí. Kdo neviděl neuvěří, nepochopí. Viděl jsem a stejně jsem nevěřil a nechápal. Kam se hrabal Ed Wood a kam se hrabe Uwe Boll, Khwaja Sarfraz všechny nejhorší režiséry poráží na hlavu, on totiž poráží absolutně celou kinematografii a vůbec princip točení filmů. Nevím, co mě zaujalo víc, jestli příšerné a toporné herecké výkony, naprosto nečekaně se objevující taneční vložky např. poté, co postava uprostřed vypjaté hororové scény prohlásí "... chce se mi tančit..." a jde na to, nebo překvapující hudba kombinující motivy z klasické hudby i filmů v aranži pákistánských domorodců či jejich vlastní regionální tvorba. Při závěrečné scéně jsem si téměř přivodil zranění natrhnutím vnitřností nikoli ovšem strachem, nýbrž smíchem a nebyl jsem sám, řvalo celé kino, tedy asi těch 10 lidí, kteří film sledovali. V úhrnu ultimátní filmový zážitek! (19.03.2010)