Serge Gainsbourg: Heroický život

Bigrafické filmy zrovna nevyhledávám, ale tenhle jsem si nemohl nechat ujít, jelikož mám pro hudbu Serge Gainsbourga slabost. A debutující režisér Joann Sfar velmi příjemně překvapil. Dokázal přinést velmi originální prvky do žánru, který se zdá být neměnný a zkostnatělý a zároveň si dokázal udržet svižnost a zábavnost (i když posledních dvacet minut meličko upadá, což je škoda). Trochu mě zamrzelo, že se ve filmu neobjevila moje nejoblíbenější Sergeova píseň Ne dis rien a také slavná scéna s Whitney Houston, ale to už je jen mé osobní rýpání. Málem bych měl chuť přidat i pátou hvězdu za dokonalý casting (ta podoba je neskutečná), ale to bych asi trochu přehnal. (12.10.2011)

Jean-Paul Sartre hledal pomocí psychoanalýzy v životě G. Flauberta kořeny Madame Bovary (Kritika dialektického rozumu) a Sfar přebírá v komiksu jeho metodu, jen místo suchého filosofického rozboru se snaží zobrazit, co se dělo v Gainsbourgově hlavě. Nedíváme se tedy na jeho život jen jako diváci, ale vidíme jeho život skrze jeho oči, přesněji skrze Sfara, který si představuje jeho myšlenky. A na co může v psychoanalýze myslet chlap? Na ženský! Ovšem když má chlap takový Gueule a díky každodenímu pohledu do zrcadla si vypěstuje komplex... Sfar rozjede dvouhodinový stroj, ve kterém za Sergem chodí jeho židovský Gueule, inscenuje dopodrobna slavné scény, ale na konci se nefrancouzský divák ptá, proč to všechno - jeden chlap postupně spal s Gall,Greco, BB a Birkin, psal skvělé písničky, ale v duši zůstal malým zakomplexovaným chlapečkem. Mnoho povyku pro nic. (11.09.2010)

Možná jsem vůči těm letošním filmům nějak přísnější, ale... očekávání holt předčilo realitu. Podoba jednotlivých celebrit té doby je opravdu věrná, víc kladů se mi ovšem hledá těžko. Vlastně je to takové čekání, kdy přijde Je t'aime... moi non plus – a zbytek už je pak poněkud prázdný. Silné momenty aby pohledal... (21.04.2010)

Joann Sfar zde předvedl své vizuální schopnosti a natočil životopisný film, který má ale i hodně fabulovaného a specifického o jednom z největších francouzských hudebníků. Krásné herečky byly vybrány pro role svých starších kolegyň, s nimiž měl Gainsbourg románky nebo i něco víc. Nejzajímavější je ale stejně ten pohled dovnitř, do nitra. (28.03.2017)

Ušatý bohém alebo kľudne aj heterosexuálny deviant, ale oni tomu hovoria umelec. Škaredý kabareťák, ktorý ulovil koho chcel, lebo 100 cigariet denne a smrad z huby nevadí, ak zahráš na piano a len sa váľaš v posteli. Proste art jak sviňa ten Gainsbourg, ktorý sa najprv preslávil pesničkou o fajčení vtáka, chudera speváčka to ani nevedela ako ju odrbal, pritom jasne naznačil, že bude spievať o lízatkách, potom tam stvoril orgazmickú mega bombu, čo treba uznať, že na objednávku Bardot ako najmilostnejšia pieseň všetkých čias platí asi aj dodnes, no a potom ešte pred infarktom stihol s dcérou naspievať pieseň Lemon Incest, čiže úplne že umenie non plus ultra. I potom sa človek nečuduje, že jeho dcéruška Šarlotka potom v Nymfomanke v rámci svojej výchovy dovolila všelijaké dabl penetrácie, aj keď skrze dablérku. Nuž o živote som sa nedozvedel veľa, ale asi nič iné tam ani nemal, klavír, cigy a ženy a všetko to striedal až kým sa nepobral na večnú zodpovednosť. To alter ego ale mohli vypustiť, úplne to rušilo celý film. (05.01.2024)