Nikdo nic neví o perských kočkách

Dnes som si na tento film spomenula, aj keď som ho videla už dávnejšie, ešte v júni 2010. Bol to nevšedný film, z úplne odlišnej kultúry a ešte by som k nemu dala žáner -hudobný- pretože celá zápletka sa točila okolo jednej začínajúcej kapely, ktorá hrala indie rock a zháňala peniaze na vycestovanie z krajiny na hudobný festival. Veľa sa tam hovorí o hudbe, odráža sa tam kultúra iránskeho a tiež indického sveta. Bolo to o mladých ľuďoch, natočené zvláštnym štýlom - dokumentárne, bez kauzálnej narácie. Dej bol vyrozprávaný trochu chaoticky, veľa postáv, niektoré sa tam len mihli, niečo spravili a odišli. To bolo súčasťou jedinečného štýlu, ktorý tento film má. Akoby sme sledovali jeden celý deň, bez zostrihu. Inak celkom pekná hudba a názov je myslím, že nejaká metafora, no musím ešte zistiť, aká. Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh, alebo Nikto nevie o perzských mačkách. Dodnes si pamätám scénu na streche a rap o Teheráne. Myslím, že každé mesto má svoju pesničku. http://www.youtube.com/watch?v=AChqfzYXTaE&feature=related Ale osobne sa mi viac páčil indie rock, aj keď to nie je môj žáner. (06.02.2011)

Film z prostředí íránského hudebního undergroundu k mému překvapení utíkal velice rychle... a nevadilo by mi, ani kdyby pokračoval dále a Ghobadi ho neutnul tak náhle depresivním koncem. Polodokumentární kamera mě okamžitě vtáhla do pozoruhodného dění v cizí kultuře, byl to zážitek se dívat na zapáleně snaživé počínání mladé amatérské kapely, snící navzdory přísnému režimů plného zákazu kolem o velkém vystoupení. Ilegálně, proti vůli oficiálních orgánů natáčený autorský film s kritickým apelem a prezentací jinakosti mi zpětně  svým poselstvím, výpovědí a zároveň uměleckou osobitostí vzdáleně evokuje tu naší „trezorovou“ kinematografii 60. let. Na jedné straně mě zde nemile zaráží tíha totalitního režimu, jaká některé země dokáže v tak silné míře stíhat dodnes, na druhé musím vyseknout o to větší poklonu režisérovi i spolupracujícím tvůrcům takového filmového projektu. Pro mě doslova nevšední umělecký výlet, s působivě zachycenou prohlídkou různých koutů íránských reálií, dostatečným vykřeslením tamnějších poměrů v pozadí, a hlavně spoustou netuctové muziky různých žánrů, které zde zazní, od písně s dětským sborem, přes blues, gospel až po rock nebo rap, což dělá snímek taky velmi pozoruhodným. "Perské kočky" byly vlastně úplně odlišným filmem, než na jaké jsem byl doposud od Íránců (např. Abbase Kiarostamiho) zvyklý, ale jsou zároveň dalším důvodem, proč mám poslední dobou íránskou kinematografii tolik v oblibě. Jsem velice rád, že se mi snímek podařilo sehnat a vidět. [85%] (09.07.2022)

Jistě zajímavý film, na kterém však vadí určitá bezkoncepčnost příběhu. Naopak, velmi zajímavá je hudba jednotlivých kapel od bluesové Rany Farhan po rapoveho Hichkase. Je ale velká škoda, že kapely nejsou ve filmu označené. Pokud totiž budete Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh sledovat, tak potom kvůli kapelám, jinak vás dost jednoduchý příběh dvou mladých lidí hledajících kytaristu do své kapely a shánějící víza, aby mohli vycestovat ven z Íránu, bude, až na pár vtípků, nudit stejně jako mě. Celkově to všechno působí nehotovým, uspěchaným dojmem. Ghobadi točil tento film sotva dva tři týdny, zřejmě z důvodu přílišného zájmu policie a navíc herecké výkony až na jediného profesionálního herce Hameda Behdada nejsou zrovna přesvědčivé. OK, ale to vše neubírá tomuto snímku na síle. Filmů o mladých točených natruc režimu jsem dosud mnoho neviděl, proto čtyři * Všichni co pracovali na tomto filmu si to zaslouží. (06.02.2015)

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

NA VLNÁCH ÍRÁNSKÉHO INDIE-ROCKU__Zlomový film Ghobadiho kariéry - natočený ilegálně (režisér byl nucen odejít do exilu), tematizující v Íránu řadou zákazů opředený hudební svět, otevřeně kritizující zdejší cenzuru vztahující se na západní hudební žánry, ženský zpěv či pouhou prezentaci hudebních nástrojů filmovým médiem. Odvážné a pro mnohého západního diváka vskutku zarážející. (10.04.2010)