black.mao

Režie: Daisuke Itō

https://www.youtube.com/watch?v=JXFBfddRjhc

Bohužel, hodně nevyrovnaný seriál. Díl o mém oblíbeném hradu Golubaci je plný informací nejen o historii hradu, ale i středověkého Srbska a je doprovázen mnoha animacemi, které vše zpřehlední a nám neznalým srbských dějin pomůže leccos pochopit a utřídit si. Oproti tomu, např. díl o slovenském Děvíně má hodně blízko k amatérskému videu z dovolené a obsahuje pouze záběry na místní průvodkyni, která nám podá standartní výklad historie místa. Jako vrchol didaktického snažení autorů je pak výklad doprovázený snímky informačních tabulí v areálu hradu. Nic víc, nic míň. Zde je to hodně slabé.

To že dokument někomu nic neříká, není problém autora, ale diváka ignoranta. Arménská kultura je jiná a některé její projevy zde ve střední Evropě pochopíme jen s obtížemi. Tak snad stručně. Básníkem je zde Ašik Jivani, vlastmím jménem Serob Stepani Levonian (1846–1909), který je považován za největšího arménského básníka 19. století. To že se prostřednictvím filmu účastníme tvorby jeho sochy, od hliněného modelu až ke kamenné soše, má zřejmě v divákovi vybudovat určitý citový vztah k vytvářenému a pak i k hotovému dílu. Nejdříve uhníst hlínu a vytvořit hliněný model, poté vybrat vhodný kamenný blok, ten dovézt do ateliéru a následují hodiny úmorné práce, nesčetné údery dlátem a palicí, kterými sochař dává hold tomuto básníkovi. A stejně tak i cesta náklaďákem na místo kde bude potom socha vztyčena (jedná se o Jivaniho rodiště, gruzínskou vesnici Kartsakh) je holdem současné Arménii, která se nám zdá zaostalá a chudá, ale pro kterou by mnoho Arménů dalo své první i poslední. Cestou skrze Arménii sledujeme prostý život obyčejných Arménů (což byl i důležitý námět básní Ašika Jivaniho. Arméni jeho básně znají a jistě srovnají jeho Arménii s tou dnešní). Sledujeme nejen venkovské oslavy, ale i církevní svátky (Arméni jako první přijali křesťanství a i dnes je pro ně jejich Arménská apoštolské církev jedním s důležitých momentů národního sebeuvědomění, které projevují mnohdy dost přepjatě). Ano, je to pomalé, ale i dnešní Arménie se nám může zdát (obzvlášť na venkově) nějak pomalá. Navíc, nezapomínejme, že nejslavnější arménský režisér Sergej Paradžan-ov zpracoval také život jednoho básníka (byť v tomto případě jen literární fikce) Ašik Keriba. A formě zpracování tohoto filmu, je blízké i zpracování tohoto dokumentu Harutyuna Kchachatryana (pomalý styl, minimální dialogy, velmi silný důraz na obraz a minimální děj). Tak to prostě je a my se můžeme dohadovat, jak nudný by Arménům připadal dokument o soše např. Petra Bezruče.

https://commons.wikimedia.org/wiki/File:December_7th_(1943).webm

Vzít staroslověnské legendy a natočit podle nich "dokudrama" (jak se film prezentuje na stránkách ČT) je hodně naivní.

Obecně toporné výkony kýčovitě a jednorozměrné podaných postav. Především tragický výkon Metoděje s chroniickou obrnou mimických svalů. Přestárlý, roztřesený Josef Abrahém (nic osobního, mistře) hraje energického a všehoschopného rádce Fótia.Témež totožné záběry na jedny a ty samé kulisy hradeb, jednou s titulky Veligrad, podruhé Nitra. Hodně levně vypadající s tradiční dávkou nenávisti vůdči těm zlým Germánům, co už tehdy chtěli zabít našeho Juldu Fučíka, jen ještě nevěděli jak, hajzli. Hvězdička za ... nevím, asi za tu dětskou naivitu s kterou se do toho tvůrci pustili.

Režie: Eiichi Koishi

https://www.youtube.com/watch?v=DdTHg4SQNGE

Režie: Kimiyoshi Yasuda