Nikdo nic neví o perských kočkách

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

"Už zas se koukaj na indický filmy. Milujou je. Když se tuhle dívali na Sholay, tak při scéně, kde ta holka tančí na střepech, normálně brečeli. Přísahám Bohu, že brečeli." Tak tenhle výrok byl jednou z mála věcí, které mě na tomto poněkud mystifikačním docudramatu opravdu potěšily. Dále bych do seznamu předností zařadil krásnou Negar Shaghaghi, vystoupení rappera Hichkase a skupiny Take It Easy Hospital - v obou případech doprovázená působivými záběry z teheránských ulic - a indicky vypadající vizuál. Ono mi ani tak nevadí, jako nkterým zahraničním komentátorům, že jde o film od počátku cílený na západní publikum, který má ukázat, že íránská mladéž se svým životem a náhledem na svět nijak neliší od té americké, spíš jde o to, že "Perské kočky" moc nefungují jako drama. Hlavní aktéři většinou jen doběhnou na pokec za nějakým jiným muzikantem, ten zazpívá písničku a jde se zase dál... A když už se mi přece jen chtělo dát tři hvězdičky, pokazil to ten hysterický konec. Íránské filmy mám rád, ale s režisérem Bahmanem Ghobadim si nějak nerozumím, ať už zrovna tematizuje "kurdskou otázku" nebo íránský hudební underground. 50% (20.03.2010)

Jistě zajímavý film, na kterém však vadí určitá bezkoncepčnost příběhu. Naopak, velmi zajímavá je hudba jednotlivých kapel od bluesové Rany Farhan po rapoveho Hichkase. Je ale velká škoda, že kapely nejsou ve filmu označené. Pokud totiž budete Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh sledovat, tak potom kvůli kapelám, jinak vás dost jednoduchý příběh dvou mladých lidí hledajících kytaristu do své kapely a shánějící víza, aby mohli vycestovat ven z Íránu, bude, až na pár vtípků, nudit stejně jako mě. Celkově to všechno působí nehotovým, uspěchaným dojmem. Ghobadi točil tento film sotva dva tři týdny, zřejmě z důvodu přílišného zájmu policie a navíc herecké výkony až na jediného profesionálního herce Hameda Behdada nejsou zrovna přesvědčivé. OK, ale to vše neubírá tomuto snímku na síle. Filmů o mladých točených natruc režimu jsem dosud mnoho neviděl, proto čtyři * Všichni co pracovali na tomto filmu si to zaslouží. (06.02.2015)

Najväčšia finesa tohto filmu spočíva v tom, že nás dokáže vedomostne, kultúrne a ľudsky obohatiť oveľa viac ako akýkoľvek dokument o útrapách režimu a zároveň nás na konci svojho minimálneho naratívu dokáže priviesť k zimomriavkam, hoci fikčný svet bol masívne upozaďovaný v prospech dokumentárnej stránky tohto filmu. Skrátka skvelá kombinácia dokumentu a fikčného filmu. (22.05.2010)

NA VLNÁCH ÍRÁNSKÉHO INDIE-ROCKU__Zlomový film Ghobadiho kariéry - natočený ilegálně (režisér byl nucen odejít do exilu), tematizující v Íránu řadou zákazů opředený hudební svět, otevřeně kritizující zdejší cenzuru vztahující se na západní hudební žánry, ženský zpěv či pouhou prezentaci hudebních nástrojů filmovým médiem. Odvážné a pro mnohého západního diváka vskutku zarážející. (10.04.2010)