Nikdo nic neví o perských kočkách

"Už zas se koukaj na indický filmy. Milujou je. Když se tuhle dívali na Sholay, tak při scéně, kde ta holka tančí na střepech, normálně brečeli. Přísahám Bohu, že brečeli." Tak tenhle výrok byl jednou z mála věcí, které mě na tomto poněkud mystifikačním docudramatu opravdu potěšily. Dále bych do seznamu předností zařadil krásnou Negar Shaghaghi, vystoupení rappera Hichkase a skupiny Take It Easy Hospital - v obou případech doprovázená působivými záběry z teheránských ulic - a indicky vypadající vizuál. Ono mi ani tak nevadí, jako nkterým zahraničním komentátorům, že jde o film od počátku cílený na západní publikum, který má ukázat, že íránská mladéž se svým životem a náhledem na svět nijak neliší od té americké, spíš jde o to, že "Perské kočky" moc nefungují jako drama. Hlavní aktéři většinou jen doběhnou na pokec za nějakým jiným muzikantem, ten zazpívá písničku a jde se zase dál... A když už se mi přece jen chtělo dát tři hvězdičky, pokazil to ten hysterický konec. Íránské filmy mám rád, ale s režisérem Bahmanem Ghobadim si nějak nerozumím, ať už zrovna tematizuje "kurdskou otázku" nebo íránský hudební underground. 50% (20.03.2010)

NA VLNÁCH ÍRÁNSKÉHO INDIE-ROCKU__Zlomový film Ghobadiho kariéry - natočený ilegálně (režisér byl nucen odejít do exilu), tematizující v Íránu řadou zákazů opředený hudební svět, otevřeně kritizující zdejší cenzuru vztahující se na západní hudební žánry, ženský zpěv či pouhou prezentaci hudebních nástrojů filmovým médiem. Odvážné a pro mnohého západního diváka vskutku zarážející. (10.04.2010)

Hrozně zvláštní film. Nám už to tak nepřijde, ale zkusit v Íránu založit kapelu á la Beatles, mít tam dokonce holku a ještě dokonce chtít jet se svými písničkami na nějaký festival mimo Írán, může být složitější, jak na Kubě hlásat kapitalismus. Už jenom to samotné, a věřím, že autentické, prostředí, kde kapela zkouší a hraje, je něco naprosto neuvěřitelného. Kombinace moderní hudby a původní íránské zní také velmi zajímavě. Někdy je dobré si připomenout, že ne všude mohou lidé dělat, co se jim zalíbí. Jen škoda toho konce - alespoň z mého pohledu - happy endy mám radši. (23.01.2010)

Minimalistický a lehce naivní příběh o skládání kapely a shánění víz slouží hlavně jako záminka pro průřez překvapivě pestrobarevnou teheránskou scénou západní hudby – od indie rocku přes metal až po rap s patřičně ramenatými patriotickými texty. Možnost poslechnout si, jak se euroamerické žánrové vzorce potkávají s orientální melodikou i rytmikou, a podívat se, jak vypadá třeba fenomén agenturních domácích parties nahrazujících neexistující klubovou scénu, dává ještě silnější podnět k zamyšlení, když si člověk uvědomí kontext vzniku – guerillové natáčení a následnou emigraci prakticky všech zúčastněných. Dá se v tom určitě vidět snaha podbízet se západnímu festivalovému publiku, ale já viděl spíš snahu v rámci možností svobodně přiblížit touhy, ideály a cesty k jejich naplnění u jedné části mladé generace v jedné nesvobodné zemi, a to se za mě povedlo, i s těmi neobratnostmi, které, spíš než by znevěrohodňovaly nebo odrazovaly, působily jako stvrzení pravosti a místy málem dojímaly. (02.09.2018)

Kdyby se tu víc pracovalo s postavami a kdyby to nemělo přehnaně depresivní konec, SPOILER ve kterém se to nadměrně hemží sebevraždami KONEC SPOILERU, možná bych dal i plný počet. Je vidět, že hudba je Ghobadimu dost blízká a ačkoli je to podané poněkud západněji a ten klasický íránský styl tu není moc patrný, tak to přesto dokáže dost zaujmout. Jednak příběhem, ve kterém trojice přátel zakládá kapelu (a shání vízum, aby s ní mohli do zahraničí), do které shání členy a zpívá hudbu, která nejen že se režimu nelíbí, ale zároveň v té kapele mají ženu, což už je úplně nepřípustné, ale taky (opět) zobrazením íránských reálií a to úplně odlišně než (nejspíš) všechny filmy před ním. Ukazuje totiž skutečné zakázané íránské interprety všemožných žánrů a to tomu filmu dodává dost navíc, jelikož je to vlastně dokument s fiktivním příběhem a zároveň to bylo točené ilegálně. Navíc celkový ten nápad s poznáváním jednotlivých tvůrců, jejich pohledem na svoji tvorbu a režim a ukázkou z jejich tvorby, takže tu divák postupně uslyší íránské blues, íránský metal, íránské country, dokonce i íránský rap... A už jenom tím mi to přišlo nesmírně zajímavé a jelikož tu o to šlo především, svůj účel ten film splnil takřka dokonale. Až se mi nechtělo věřit, že to natočil Ghobadi, který mě svým nejslavnějším filmem dost vytočil. Fakt jen škoda těch mínusů, protože bez nich by to bylo fakt něco - ale ono to tím je i tak a pro mě to byl opět další důkaz toho, jak moc je íránská kinematografie na výší. 4* (11.03.2022)