Pina

Krásná oslava pohybu, kde je Wendersova disciplína a neokázalost v expozici tím největším vkladem. Třetí rozměr má překvapivě příjemný efekt ve vytažení tanečních figur, čemuž pomáhá i choreografická orientace na střed. nemilé zklamání z 3D značky se protancovalo až figurálnímu ano, na kterém hrají všechny svaly. (14.09.2011)

Wendersi, přestaň dělat blbosti a natoč zase nějakou pořádnou existenciální road movie, jako ve zlatých sedmdesátkách! Almodóvar tě stejně s tím Café Müller v Hable con ella předběhl o deset let. Ale abych nebyl nespravedlivý, nakonec nemůžu říct, že by Pina byla až tak špatná. Vzhledem k tématu jsem neočekával nic než ukrutnou nudu, ale dívalo se na to docela dobře, i hudební žánry se hezky střídaly a visutá wuppertalská tramvaj zabodovala jako vždy :). (12.04.2013)

Pina Bauch byla nejen energickým tělem plným emocí, ale taky tělem celého tanečního souboru divadla města, kde pořád prší a lidi brzo vstávají, Wuppertalu. Pro celý soubor byla obrovskou inspirací, pevným bodem, k němuž soubor směřuje, kouzelným zjevením strhujícím davy diváků a výraznou silou, která vede ostatní tanečníky dopředu. Její díla byla nejen extrémně pocitová, každý detail pohybu, každé cuknutí prstu dodalo představení nový rozměr, dovedla rozehrát zápas i souhru mezi originálními kulisami a tanečníky. A ti v každé kulise, na celém jevišti, viděli právě Pinu a její kouzlo, k němu vzhlíželi a tančili podle něj. 3D zpracování je sice podle mě docela zbytečné, určitě ale přidá na velmi skvělém filmově-tanečním zážitku. (07.07.2011)

Na projekci Piny se do kina Čas hrnul mohutný dav, ale k filmu nakonec přívětivý nebyl - alespoň křídlo, v kterém jsem seděla. Chrápající novinář, bavící se cizinci a odcházející publikum zřejmě pro německé mistry Pinu Bausch a Wima Wenderse neměli pochopení. Film Pina je poctou německé tanečnici a choreografce, která změnila směr současného tance. Wenders měl o spolupráci s ní několikrát zájem, ale vždy byl odmítnut. Nakonec to byla ona, kdo režiséra vyhledala. Věděla, že její choreografie zemřou, pokud jim někdo nedá možnost věčného autentického záznamu, který by dokázal zachytit veškerou krásu pohybu. Comeback stereoskopického filmu byl impulzem pro jejich společnou spolupráci, která skončila u konceptu, protože Pina zemřela. Českému publiku není tato umělkyně příliš známá. Její choreografie se u nás v divadle neuvádí, ale je možné vidět část její práce (Café Müller) například ve filmu Pedra Almódovara Mluv s ní. Taneční terminologie definuje její choreografický způsob jako taneční divadlo. Svou prací vytváří taneční obrazy plné vzpomínek, touhy, otázek okolo vztahu muže a ženy, v kterých se střídá něžnost a násilné rituály. Díky dlouholeté spolupráci s jejími tanečníky a její tvůrčí metodě, kdy je pozoruje,vnímá a naslouchá jim, se jí daří zachytit vypjaté momenty, svléknout z nich ostych a zdůraznit živelnost pohybu. Choreografie (Café Müller, The Rite Of Spring a Vollmond), které tvoří jádro filmu, jsem viděla naživo v divadle. Ve filmu jsem se především tedy zaměřila na to, jak jednotlivé fragmenty Wenders uchopil, zasadil je do alternativního prostoru, který trojrozměrně zdůraznil. Pro Pinu byla vždy primární práce s živly (voda, písek, vítr...) a Wendersovi se tuto živelnost podařilo zdůraznit tím, že některé taneční fragmenty zasadil do přírodního prostředí. Díky třetímu rozměru má divák pocit, že sleduje tanec v přímém přenosu. V některých částech je dokonce navozen pocit bytí uvnitř tanečního prostoru. Wender dokázal, že tenec lze zachytit ve své plné kráse i na filmový materiál a já doufám, že trojrozměrná pocta tanci bude pokračovat. Dovedu si představit, že i práci Jiřího Kyliána by 3D slušelo. Pina je částečně dokument, který nabízí i výpovědi tanečníků z Tanztheater Wuppertal a záznamy Piny jako tanečnice i choreografky při práci. Film bude uveden v české distribuci a lze ho vidět v rámci Festivalu tanečních filmu. (04.07.2011)

Film má jedinou vadu, která ale zážitek podstatně sráží: Příliš se v něm mluví! Bohužel, vinou nečekaného úmrtí P.B. byl Wenders nucen poněkud upravit původní koncept, a tak film nakonec dostal podobu této pocty & oslavy & vzpomínky. Chápu respekt, s jakým všichni zúčastnění přistupují k odkazu P.B., nicméně ten by šel mnohem lépe vyjádřit stovkou minut tance, namísto četných vzpomínkových vsuvek & monologů jednotlivých účastníků, které jsou z velké části tuze frázovité (znáte to, takové ty klišoidní řečičky "musíš následovat svoji cestu.." apod.). Ony promluvy, které tanečníci pronášejí ve svých rodných jazycích (a že těch řečí je celkem hodně..), krásně naznačují, jakým je tanec internacionálním a mezikulturním dorozumívacím prostředkem: silným a dostatečně výmluvným na to, aby byl v tomto filmu jediným...__ A 3D? Velmi zintenzivňuje zážitek. Na druhou stranu si však divák může všímat, jak nedokonalá tato technologie stále je a jak směšně a zastarale budou dnešní filmy natočené touto technologií vypadat za 40-50 let; jak daleko k technické dokonalosti, která byla takřka dosažena u klasické "2D" kinematografie, tato technologie stále má. (3 a 1/2*). (20.09.2011)