Submarino
Submarino
Submarino
Obsahy(1)
Nick a jeho mladší bratr se protloukají životem poznamenaní nešťastnou událostí v dětství. Nick se právě vrátil z vězení a zdá se, že kromě pití piva a občasné návštěvy posilovny, není nic, co by ho zvlášť zajímalo. Jeho mladší bratr pečuje po smrti své ženy o malého syna, před nímž však skrývá tajemství, které dítě odhalí až smutně snadno. Oba bratři se sejdou na matčině pohřbu, kde se životy všech zúčastněných náhle propojí... Vinterberg působivě vypráví příběh dvou outsiderů z kodaňského předměstí, kteří žijí ze dne na den a snaží se v bezútěšném prostředí přežít; stačí jim „udržet hlavu nad vodou“, k čemuž metaforicky odkazuje název filmu Submarino. Seversky syrové drama se strhujícími hereckými výkony je natočeno s citem pro formu a autentičnost situací, které jen posilují emotivnost snímku.
Ve svém šestém filmu Submarino se Thomas Vinterberg navrátil k tématu dysfunkčních rodinných vztahů obdobně jako ve své předchozí tvorbě: ve snímku Rodinná oslava z roku 1998, vůbec prvním filmu manifestu Dogma 95, který získal ocenění na mnoha mezinárodních festivalech či později v odlehčené podobě v komedii Když se muž vrací domů (2007). (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (185)
Matka alkoholička, otec neznámý. Zajímavě vyprávěný příběh se ale věnuje dvěma bratrům, kteří si s nimi pěkného dětství neměli šanci užít. Dospělé bratry bych pojmenoval pan Chlast a pan Fet. Čekal jsem, jestli aspoň v jejich životech přijdou záblesky štěstí, ale bohužel, Submarino je bolestivé a tragické. ()
Hľadal som nádej a pršal z toho smútok, dúfal, som, že nájdem odpovede a našiel som nihilistický marazmus, túžil som po emóciách a dostal som ich toľko, že sa mi zdvihol žalúdok. Zbytočný prázdny film plný špiny. Niečo zhnité je v štáte dánskom, pán Vinterberg! Vo svetle tohto filmu sa mi kresťanstvo javí nie len zmysluplné ale dokonca aj racionálnejšie než tomu bolo za posledné roky, za to tá jedna hviezda! ()
Jak už jsem onehdá vzpomínal u Zamrzlé země, u spousty severských filmů stačí pár prvních okamžiků a je vám jasné, že mít se jen o trochu hůře, udeptáte se k smrti. Nebo nevím jak ostatní, ale já osobně tyhle filmy strašně špatně nesu - ta neutěšenost, lokální produkce vás a umění navodit autentickou atmésféru vás dovedou pouze k rozcestí, kterou že ze zbraní si provrtáte kulku hlavou. Submarino není vyjímkou, hned z počátku dostaneta takový šok, že než se z něj vzpamatujete, hrdinové filmu se motaj v solidních životních průserech, ze kterých nevede moc cest a i když víte, že to asi moc dobře nedopadne, stále nedokážete odhadnou, jak se děj bude vyvíjet dál a hltáte každou minutu. Sociální drama / emotivní příběh / depka až na půdu. Troufáš si? ()
Komentář obsahuje spoiler------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------ Ošklivý film o ohavných lidech. Nebylo to ztělesnění deprese. Spíš blbosti. A blbosti je kolem takové množství, až mě snad nebaví na ni koukat i ve filmu. Všichni se chovali tak nesnesitelně agresivně, pudově. Hlavní, ta vousatá, část z protagonistů se třičtvrtě filmu chová jako debil s mentálním profilem paviána, aby pak v závěru získala oduševnělý výraz a jakousi moudrost staletí, ale nějaký postup jejího vývoje, nějakou snahu vysvětlit divákovi ten moment, kdy se z debila stává světec, tu režisér opomněl natočit. Závěr byl až ohavně laciný. "Zemřel vám bratr. Asi sebevražda." A zjihlý pohled do prázdna. Asi v tu chvíli došlo k radikálnímu zmoudření. Ale hovno. Velké, páchnoucí hovno. Nevěrohodný pamflet na špatně vypohlavkovaného. ()
SPOILERY Začínám mít pocit, že současná dánská dramata jsou vlastně jen pastí na náročné a intelektuální diváky. Jak jinak se mám vysvětlit jejich obrovskou oblibu, když většina z nich je jen totální kalkul jak z Hollywoodu? Ale ono je to oproti Hollywoodu totálně depresivní, temné, skoro bez jakékoli naděje, takže na to hromada lidí skočí a se smýšlením "příběh z reality=neředěná nekončící depka" tomu tleskají, považují to za naprosto úžasný a uvěřitelný klenot, který je realističtější než na americká dramata... a to, že zde postavy nemají větší charakter, že se zde vydírá kdykoli to jde, že se něco ani pořádně nedotáhne (osud matky bratrů, mrtvé mimino, nelogické Nickovo krytí Ivana (vůbec ten vztah mezi nimi není moc představený a nedá se tak moc pochopit), Martinova úplně nesmyslná sebevražda v závěru...) že spousta situací je jen pouhý kalkul a že finále je patetické tak moc, až je to celé jen k smíchu, to úspěšně ignorují, protože se jim to nehodí do krámu. Někteří ten kalkul odhalí a přenesou se přes to, jiní ne a tváří se, že nad tím přemýšleli a přitom tomu tak není. Teď tu jsem asi zbytečně toxický, ale už mě to štve. U Submarina to ještě není tak strašné, ale proč jsou tak populární filmy jako Lepši svět, Druhá šance (ta teda především - a hlavně, u Susanne Bier to je vidět rozhodně nejvíc) nebo Hon, které jsou vykalkulované až na půdu a přitom jsou mnohými označované jako silně realistické, to mi hlava nebere. Submarino je sice neskutečně poutavě natočené a rozjezd má solidní, ale pak se stále více ukazuje, jak to celé jenom klouže po povrchu, bojí se to jít do hloubky, bojí se to rozehrát nějakou větší psychologii postav a ten konec to fakt zabije úplně, protože to už bylo přehnané tolik, jako celá Druhá šance. Přitom z toho mohlo být naprosto úžasné a neskutečně silné drama, ale to by muselo být opravdu propracované a nesmělo se spoléhat jen na vypjatější situace. Ani nemám nic proti tomu, když je to naprostá depka a když postavy konají většinou špatně, já chci hlavně tu realističnost, když už se to o ni teda snaží. Že jsou postavy totální trosky s nefunkční rodiny a jeden chlastá a druhý fetuje, smysl dává a tihle lidé v životě opravdu končí špatně, proti tomu nenamítám nic, ale jak už jsem naznačil výše, nikde v tom filmu ani u jednoho nevidím jakoukoli rozumnou snahu se z toho dostat, jeden v tom naopak působí spokojeně a ten druhý si sice uvědomuje, že by neměl, ale za lepší život svého syna bojuje tím, že sám jede v tom špinavém byznysu a taky na to doplatí. Ale hlavně že se to uměle snaží oba bratry představovat jako hodňoučké osoby se zlatým srdíčkem, které jsou jen v háji a nemůžou kvůli světu být hodní. A přitom by chtěli. Fňuk. Jak z Hollywoodu. Za všechny problémy si tu ale opravdu můžou víceméně sami, takže o to víc nechápu, proč to ten film tak nepodává. Ten scénář fakt chtěl ještě pořádně propracovat, ale proč se s tím zabývat, když to postačí a u diváků uspěje. Mám pocit, že Vinterberg byl nejlepší ve svých začátcích, kde měl opravdu nosné a promyšlené náměty, ale to co točí teď je pro mě často zklamáním. Ale abych nekončil úplně tragicky - zahrané je to hodně slušně. Slabé 3* () (méně) (více)
Reklama