Rudá kapela

Postmoderní ironie ještě nepřišla do Severní Korei, ale Mads Brugger ano. Zatraceně chce ten týpek spáchat sebevraždu? To by si skoro divák myslel, když dělá humor v KLDR, předstírá být překupníkem diamantů v Ambasádorovi a vyšetřuje konspiraci Apartheidu v Cold Case Hammarskjöld. Skupina Red Chapel jede udělat dadaistický dánský humor v národním divadle našeho slavného vůdce Kim Jong Ila. Její součástí je kytarista Simon a autista Jacob. Právě vyhrocený vztah mezi Madsem a Jacobem je podle mě nejzajímavější. Mads ho dotlačí hrát představení pro režim, který handicapované masově vraždí, jen aby ukázal korejské zlo. Jacob si postupně začíná uvědomovat, co vlastně svým vystoupením podporuje a je naštvaný jak na režiséra Madse, tak na celý režim v KLDR. Na režim, který lidi bere jako pixely na obrazovce propagandy. To vše a více asi v nejvíce černohumorném dokumentu o návštěvě "té jediné" Korei. (18.05.2021)

Dokumentov, ktoré priamo zvnútra zobrazujú bizarnosť a zvrátenosť severokórejského režimu nie je mnoho. Spomedzi relatívne malého výberu však patrí dielo režiséra Madsa Brüggera k tým zaujímavejším. V spolupráci so svojimi dvoma dánsko-kórejskými kolegami prichádza do najizolovanejšej krajiny na svete, aby za účelom "kultúrnej výmeny" v skutočnosti odhalil pravú tvár tamojšej diktatúry. Dokumentárny film, ktorý je na jednu stranu miestami skutočne vtipný (robenie si srandy zo štátneho zriadenia v dánčine, darček pre lídra Kim Čong-ila v podobe lopaty na pizzu, "tá žena ma chce znásilniť"), je na druhú stranu v mnohom znepokojujúci. Divák má možnosť vidieť, ako sa režim snaží ukázať iba to "najlepšie", ako tamojší režisér, ktorý možno ani režisérom vôbec nie je, kompletne mení vystúpenie komediantov na bizarnú ideologickú frašku, či aké "herecké schopnosti" má sprievodkyňa, ktorá musí skupinu všade sprevádzať. Práve pani Pak je vo viacerých scénach tým najviac znepokojujúcim elementom, ktorý dokument zachytáva. Obzvlášť potom, keď o Jacobovi Nossellovi rozpráva ako o vlastnom synovi. Det Røde Kapel ukazuje, že humorom možno zasiahnuť aj tie najcitlivejšie miesta brutálnych diktátorských režimov. Trojici Brügger, Nossell a Jørgensen sa darí ponúknuť divákovi bizarno-desivý pohľad zvnútra bizarno-desivej krajiny, ktorej obyvatelia sú ideologicky indoktrinovanými rukojemníkmi veľkého vodcu. (06.06.2023)

,,KOMEDIE JE SLABÉ MÍSTO VŠECH DIKTATUR…“ /// Dva korejští Dánové (nebo dánští Korejci…) + mozek projektu, vyrazej na kulturní misi, která má vodhalit nepoddajnou krásu diktatury, plnou zvláštně přitažlivý, démonický a perverzní vzájemnosti (hmm, zvláštní myšlenka…). Jednoduše řečeno – kulturou proti totalitě. Utvořej divadelní skupinu Rudá kapela (jasan, hledej symboliku šmudlo…), ve který postiženej Jácob plní funkci Trojskýho koně, a to jejich divadlo je … jak to jen slušně … prostě trapárna, takže se ani domorodcům (jako Korejcům) nedivím, že to chtěj vylepšit. Ale to vlastně zapadá do konceptu ukázat, jak jsou jeblý (Korejci). Baví zejména exkurze, ale když voni všechny návštěvy voděj na stejný místa. Chlapci tady aspoň projevujou nějakou snahu o symbolismus, a abych nebyl za kreténa – pár ftipnejch situací vykouzlej. Ovšem tahle cesta přes divadlo k politický satiře je krkolomná a ve finále nejvíc pobaví samotný autory, kteří by se mohli zamyslet nad tím, jak je možný, že ti Korejci jsou lepší herci než voni. (Asi proto, že neustále hrajou vo život… takže to funguje!) /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Chystám se do Severní Koreje a přemejšlím, kam mě asi tak vezmou… 2.) Zjistím, jak si žijou handicapovaní v KLDR. 3.) Thx za titule ,,retkvi“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ ne (03.03.2014)

Spíš zajímavé než zábavné. Sice jsem se nezasmál, ani nic nového nedozvěděl, ale jsem za ten bližší a bezprostřednější vhled rád. Dokument se každopádně docela dlouho jaksi plácá na místě a nic moc z toho. Problém tkví v tom, že cokoliv co si dánští komedianti pro severokorejce připraví, bude severokorejci zrevidováno a upraveno tak, aby to režimu vyhovovalo a komici se prostě musí (často v úplných blbostech) přizpůsobit, když jsou sami bezmocní uprostřed totality, jejímž hlavním znakem je (z definice) snaha státu zasahovat co možná nejvíce do života, chování i myšlení všech lidí pod pohrůžkou smrti/násilí. Z podstaty věci je to velmi křečovité, protože člověk může být usmrcen třeba jen za to, že si sedne na fotku "vůdce" (píšu v závorkách, protože žádný z Kimů není a nikdy nebyl vůdce, nýbrž to všechno byli/jsou paraziti na lidech mocensky znevýhodněných). Komedie sice je slabé místo všech diktatur, ale zde pro ni jaksi nebyl prostor - spíš to bylo a stále je bizarně smutné, protože severokorejci vám změní celé vystoupení, nedovolí vám se volně procházet, ani s nikým svévolně mluvit. Přesto ty Dány nechali, aby si vše natáčeli, čímž se diktát KLDR obnažil takřka do naha. Ačkoliv jsou komedianti ve svém působení značne limitovaní, tak právě toto mluví skoro za vše. Jako divák bych rád věděl mnohem více: Kupříkladu o jejich jejich severokorejské průvodkyni, paní Pak... (23.02.2023)

Snímka, odhaľujúca slabiny (silu?) režimu a silu (slabiny?) filmových vyjadrovacích prostriedkov. S humorom a napätím pracujú tvorcovia tak obratne, že intenzitu zážitku neviem prirovnať k žiadnemu z dosiaľ videných filmov a musím priznať, že až pri sledovaní Červenej kaplnky som úplne pochopil, ako môže na perách zamrznúť úsmev. Výborne zmontovaný materiál ohromnej sily. A že je pomerne jednostranný? Ako by mohol byť iný? (16.09.2010)