Další rok

Další rok je přesně tím typem filmu, který vážně nemám rád. Drama. V podstatě strašně prázdný žánr. Naštěstí to ale bylo tak dobře natočené, napsané a zahrané, že mi dvě hodiny stopáže utekly jako nic a celou dobu jsem si říkal, že snad štáb nacpal kamery do normálního domu a rok tam natáčel osudy běžných lidí. Hodně zajímavá záležitost. 80% (05.12.2016)

Jak jen to Mike Leigh dělá, že dokáže vyjádřit dokonale ženské pocity? Tento jednoroční časosběr zachycující neštěstí a osamělost kolem štastného postaršího páru je krásnou interpretací vztahů moderní doby. A na těchto filmech miluji autentičnost života takového, jaký opravdu je. Až se začínám děsit toho svého. (15.01.2011)

Hodně zajímavé náhlednutí do jedné anglické rodiny, pričemž atmosféra je tam tak strašně taková, že jsem se musel stydět za některé postavy, že jsem měl tendenci to vypínat. To nesvědčí o špatné kvalitě filmu, naopak bylo to tak syrové a realistické, že jsem to až někdy nemohl snést. S tím souvisí skvělý, neuvěřitelný výkon Lesley Manville, protože její Mary byla tak úžasně nešťastně a zároveň až opovrženíhodně, že by si nějakou tu nominaci taky zasloužila. Není to bohužel příliš šálek mého čaje, takže dokážu objektivně tenhle film ocenit, subjektivně ale dám pouze 3 hvězdy. (30.09.2011)

Upřímné vypravování jednoho obyčejného roku života. Možná může proto nudit, ale mě osobně to dá víc než úchvatné pohádky nebo naopak zbytečná dramata. Chce to trochu zamyšlení, a přiznat si, že takhle to bývá. Za tu nefalšovanost velké plus. Co se týče herců, obzvláště Lesley Manville stojí za zmínku; skoro jako kdyby s postavou (velmi smutnou postavou) naprosto splynula. (20.10.2011)

Brilantní minimalistické konverzační drama, ve kterém se zdánlivě nic významného neděje, ale všímavého a vnímavého diváka nemilosrdně postaví před mnohé reflexe a sebereflexe vlastního života, postojů k němu a vztahů mezi ním a ostatními lidmi. Diváka, který neumí číst mezi řádky a který by tedy nedokázal vypozorovat, co se mezi postavami skutečně děje, by tento film naopak musel po 10 minutách unudit k smrti. Pro postavy typu Mary nebo Kena se ve filmu nenabízí takřka žádné východisko, z čehož poněkud mrazí v zádech, neboť každý máme v sobě kousek z nich - každý jsme přinejmenším občas stěžovatali nad svým osudem, každý někdy lamentujeme nad tím, co jsme si v zárodku sami zařídili, přestože mnohdy ostatním nedáváme nic znát a ani sami sobě si tuto skutečnost nepřipouštíme. Připomnělo mi to podobný, avšak ještě přímočarejší film Den cvoka. (26.01.2011)