Další rok

Narozdíl od českých filmařů točí Mike Leigh mimo jiné filmy o normálních lidech. Tedy ne nutně něco vyhroceného. V rodině hlavních hrdinů se toho za ten rok změní málo, možná i proto je nejzajímavější postavou rodinná přítelkyně Mary (Lesley Manville), která během těch dvou hodin projde nějakým psychologickým vývojem. A nezdá se mi, že by ta proměna byla nějak „příjemná“. Každopádně velmi dobrý film o obyčejných věcech, jaké se stávají obyčejným lidem. (09.02.2011)

Brilantní minimalistické konverzační drama, ve kterém se zdánlivě nic významného neděje, ale všímavého a vnímavého diváka nemilosrdně postaví před mnohé reflexe a sebereflexe vlastního života, postojů k němu a vztahů mezi ním a ostatními lidmi. Diváka, který neumí číst mezi řádky a který by tedy nedokázal vypozorovat, co se mezi postavami skutečně děje, by tento film naopak musel po 10 minutách unudit k smrti. Pro postavy typu Mary nebo Kena se ve filmu nenabízí takřka žádné východisko, z čehož poněkud mrazí v zádech, neboť každý máme v sobě kousek z nich - každý jsme přinejmenším občas stěžovatali nad svým osudem, každý někdy lamentujeme nad tím, co jsme si v zárodku sami zařídili, přestože mnohdy ostatním nedáváme nic znát a ani sami sobě si tuto skutečnost nepřipouštíme. Připomnělo mi to podobný, avšak ještě přímočarejší film Den cvoka. (26.01.2011)

Mike Leigh nám dává nahlédnout do naší budoucnosti v době, kdy nás dožene minulost a můžeme jen hádat, kterému typu rozčarování životem budeme nejblíž... Rozmanitá a velmi civilní podání depresí ze stárnutí, ztráty partnerů, nevyvedených potomků a vydeptání ze samoty uvádí naprostá rezignovanost v intru, jejíž neutěšenost je zmírňována pohledem do soukromí jednoho z těch šťastných soužití, o které však Tom a Gerri musí pečovat stejně, jako o svou zahradu - ač nevábná, stále dává smysl v každém ročním období a odměna v podobě úrody je jen záminka, ne cíl. (07.05.2013)

trochu depresivní film, postupně přidává další a další postavy, každá je jiná. na konci jsem ani nevěděl kdo měl být hlavní postavou a o co zde vlastně šlo. vše vyvažuje zvláštní atmosféra klidu, která je místy doplněna lehkým napětím. rozhodně se nejedná o lehké drama a je dost možné, že vás po filmu přepadne lehká depka. (24.01.2012)

Znázornění jednoduché teze je na film málo, co stačí říct, se nemusí natáčet. Máte heliocentrickou soustavu: jeden spokojený, vyzařující pár staříků a jejich satelitní návštěvy, přitahované klidnou gravitací jejich harmonického vztahu a čerpající z nich hřejivé teplo a světlo. Po první návštěvě životního ztroskotance si ještě říkáte, jak se ten báječně vyrovnaný, spokojený pár mohl tak seknout a tohle si pustit do soukromí. Po návštěvě dalšího vyhaslého chudáka je už ovšem jasno. Celá ta soustava je mrtvá, mechanicky rotující přehlídka rozpadajících se těles, která si vzájemně předávají zbytky hybnosti jalovými řečmi. Dvojhvězda uprostřed je stejně vyhaslá jako všechny její družice. Třetí, čtvrtá a pátá návštěva, jejich opakování a kombinace už nic nového nepřidají, k ději ani k prožitku. Po prvních dvaceti minutách, kdy to rozklíčujete, už vám to až do konce celé jenom obíhá před očima, bez vývoje, a film má přesně tu očekávanou délku, která mu zasadí poslední ránu - víte, že bude trvat tak dlouho, jak je u filmů zvykem. Hodinu a půl se ujišťovat, že se už nic nového nedozvíme, protože postavy jsou takové, je ztráta času i materiálu. Abyste fyzicky zažili, jak je to únavné, na to nemusíte sedět další hodinu a půl před plátnem, nedostanete nic, co by na vás nečekalo venku v každé frontě na párek v rohlíku nebo tramvajové zastávce, a v sále by to mělo efekt, až kdyby vás Leigh přinutil zůstat tam sedět celý den. Takhle je jasné, že šlo o mechanické naplnění stopáže. (06.07.2011)