Křičící muž

Žiadne angažované posmrkávanie, ako píše Marigold (angažované posmrkávanie je to, čo robí Bono z U2 alebo to, k čomu nabáda a pred čím varuje pápež v prejavoch) . Naopak cez jemné náznaky vyrozprávaná dráma človeka, čo nechce mať nič spoločné so špinavými mocensko - politickými hrami. Je však do nich okolím zaťahovaný. Či tými zdanlivo jednoduchšími v podobe privatizácie hotela a následnej redukcie jeho zamestnancov alebo tými fatálnejšími, vyzývajúcimi na aktívny vklad jednotlivca podporujúceho oficiálnu mocenskú skupinu v boji proti bližšie nedefinovaným rebelom. Spontánne reakcie jedinca na protivenstvá doby v prirodzene plynúcom filme. Žiaľ, prirodzené je len plynutie času a spôsoby vyrovnávania sa jedinca, čo nechce mať so svetom politiky nič spoločné s dôsledkami absurdných hier, ktorých je nechceným účastníkom. Nežiadal o účasť v tom, čo je dennodenne rozohrávané zbrojárskymi gigantami, politickými hochštaplermi a podvodníkmi (čítaj serióznymi demokratickými politikmi vyspelých mocností) na celom africkom kontinente. (21.01.2015)

45th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2010 - OPEN EYES - Otevřené oči (Un homme qui crie / A SCREAMING MAN / Křičící muž) - Z filmu mu utknula v hlavě jediná velká vzpomínka a myšlenka - co je toto za otce? Takto obětovat syna kvůli svému pohodlí??? ... - 3. 7. 2010 - kino Městské divadlo - Karlovy Vary - 50% (20.08.2011)

Zajímavý pohled na každodenní život v Čadu. 1) V miliónovém hlavním městě desetimilionového Čadu Ndjameně na kamerunských hranicích čelí muž, správce hotelového bazénu, otec dospělého syna a manžel hodné ženy, faktu, že začíná být starý a nepotřebný a to na pozadí probíhající občanské války. 2) Vlastní příběh je tuctový, zajímavost pro evropského diváka mu dodává exotické prostředí. (27.06.2014)

Produkcia z Čadu je celkom slušná exotika, ale zároveň aj slušná nuda. Plavčík v dôchodkovom veku verzus jeho syn verzus vojna niekde v diaľke dáva nádej na slušnú zápletku, ale nepodarilo sa. Dlhé pasáže bez deja, jazdenie na motorke a kričania je celkom málo. –––– Naším nešťastím je to, že sme svoj osud zverili do rúk Božích. –––– Chcem si zaplávať. V rieke. (03.07.2014)

„Já ne, to svět se změnil.“ Ztišené drama jediného současného tvůrce z „černé Afriky“, který svá díla pravidelně představuje v soutěžích nejprestižnějších festivalů, zachycuje napjatou a nepřehlednou atmosféru aktuálního válečného konfliktu v Čadské republice, v níž se státní armáda snaží zpacifikovat povstalce ze sousední súdánské oblasti Dárfúr. Skrze osobní příběh bývalého plaveckého šampiona Adama, jenž se těžko vyrovnává se ztrátou pracovní pozice u milovaného hotelového bazénu, střídán vlastním synem Abdelem, nahlíží režisér do přirozených reálií chudší městské vrstvy a ztvárňuje (vnitřní) konflikt (vnitřně) křičícího, úpějícího muže, jenž svým rozhodnutím vydat syna do služeb armádního pluku nepřímo zapříčiní tragický konec. Haroun, jenž oceněným snímkem pomohl mj. pozvednout kinematografické zázemí v zemi, kde prý dosud nestálo kino, precizně odvodil styl a temporytmus vyprávění (ve spolupráci s kameramanem Laurentem Brunetem) od estetiky současných francouzských festivalových filmů a při absenci hudebního doprovodu vyniká chvění přirozených ruchů zneklidněného města, důraz je kladen na kontrastní temně-světlé kompozice (charakterizující Adamovu rozpolcenost) a rámem příběhu se stávají scény s vodním živlem, v symbolickém a částečně protichůdném významu (voda v bazénu jako zdroj potěšení a jezerní stojaté hlubiny jako místo vyprovázející mrtvé tělo za tichým odchodem). (23.10.2013)