Aurora

Když se Indián dá na válečnou stezku, nalíčí si obličej, aby nikdo nebyl na pochybách. Víme pak, co od něj můžeme očekávat a raději mu uhneme z cesty. Takový postoj nás učili považovat za primitivní, divošský, překonaný. Ano, dneska už sotva můžeme tušit, co udělá neznámá osoba, když jí řeknete, aby tu svou petflašku hodila do popelnice (a pokud možno určenou pro plasty). Pravděpodobně to skončí jen nějakou urážkou, maximálně šťouchnutím do ramene. Pokud se s ní dáte do řeči, dávejte pozor, co říká, a také jak se chová. Jen tak můžete odhadnout, zda zrovna tenhle běloch není na válečné stezce. (I když připlést se můžete do lecčeho jako ta advokátova společnice). Při sledování tohoto autorského filmu (Cristi Puiu - scénář, režie, hlavní role / všechny ostatní a všechno ostatní je vedlejší) jsem měl pocit, že se míjím se spoustou důležitých informací a detailů; že tam jsou, ale já je nevidím nebo jim nerozumím. Snad proto má tenhle dvou a půl hodinový film tak intenzivní vnitřní napětí, že by se za něj ani Mr. Hitchcock nemusel stydět. Pozn.: To bylo včera, ale dnes se ptám, zda jsem to vzal za správný konec. Po smrti v rodině, je rozvod druhou nejvíce stresující událostí (finanční a živelné katastrofy, a podobné prkotiny následují). Zajímavá je zde - kromě jakéhosi neúčastného klidu - volba obětí: rozvodový právník a tchýně s tchánem, nikoli (bývalá) manželka, jak tomu u nás zpravidla bývá. (28.01.2016)

Zjednodušeně vzato jsou dva typy filmových vrahů. Ti, kteří jsou motivovaní nějakým konkrétním externalizovaným cílem (např. pomstou - Beatrix Kiddo) a ti, které ženou převážně vnitřní, obvykle zcela iracionální a nezacílené pohnutky (např. Joker). Samozřejmě nic není černobílé a každá pomsta vychází i z nějaké osobní touhy, zatímco jakékoli šílenství si dřív nebo později najde určitou vnější, byť třeba abstraktní, oběť (snaha rozložit systém - Gotham), ale pro potřeby srozumitelného filmového vyprávění je tato ambivalence často upozaďována. Aurora se ale od klasického vyprávění okatě distancuje a právě neschopnost rozeznat pravou motivaci "obyčejného" vraha se tu překrývá s divákovou snahou o rekonstrukci fabule. Puiu divákovi neusnadňuje vůbec nic, postupně mu dává jen ta nejnutnější vodítka a po většinu z těch tří hodin tráví tichým nezúčastněným pozorováním, které místy působí až nadbytečně (k tomu se taky váže jediná moje významnější výtka vůči filmu). Ani "vysvětlovací" závěr nedává jasné odpovědi (např. proč situaci řešit zrovna takovým radikálním způsobem - skutečně nebylo jiné cesty?) a chladnou nezúčastněností všech aktérů je spíš opět mrazivou sociální kritikou otupělé společnosti. Ve filmu nejsou nejděsivější samotné vraždy, ale naprostá banálnost a každodennost všeho, co je obklopuje. Na rozdíl od jednoho z komentátorů na IMDB, který se pohoršoval nad zbytečností scény ve sprše, se v tomto musím režiséra zastat - tady z Viorelova chování získáváme první náznak toho, že by nemusel být zdravotně v pořádku, což se dál rozvíjí (potvrzuje?), když v rozhovoru s učitelkou ve škole utrousí, že má nádor. Jestli je to pravda nebo zoufalé prohlášení chudáčka hypochondra celkem není podstatné, ovšem rakovina se svojí charakteristikou/typem nemoci zdá být příznačná pro celý západní svět a jeho fungování. Nejen že tato choroba dlouhodobě obsazuje přední místa v příčinách úmrtí, její sebedestruktivní povaha (tělo napadá samo sebe) se odráží i v sebeničivých tendencích společnosti jako celku. Je možné, že náš pomyslný globální imunitní systém je už zkrátka natolik oslabený nejrůznějšími škodlivými vlivy (toxiny, otupující vliv reklamy, nových médií, virtuálních realit, simulaker), že nedokáže rozpoznat a adekvátně neutralizovat reálná nebezpečí a odsuzuje nás k vyhroceným postojům - pasivitě nebo přehnané agresi? Co jiného jsou vražední střelci v Norsku, USA a jinde a rabující mládež v Anglii, než projevy společnosti, která se v zoufalství obrací sama proti sobě? Možná jsme některé problémy tak dlouho ignorovali a snažili se je tiše zamést pod koberec, že až teď dochází k jejich násilnému uvolňování, protože tlak už je prostě příliš velký? Ano, na vině je systém, jenže "systém", to je každý z nás, všichni jej víceméně dobrovolně spoluvytváříme a kdykoli ráno vstaneme z postele, jsme, ať už chceme nebo nechceme, jeho neoddělitelnou součástí. A o tom je Aurora. (15.08.2011)

Snímky rumunské nové vlny využívají často dlouhých záběrů, reálných prostředí, civilního herectví, ale také je dle mého názoru charakterizuje výrazné provázání se sociální kritikou, v níž se snaží ukázat odvrácenou tvář každodenního života. Puiu se svým novým snímkem od ukotvení v jasně definovatelném prostředí upouští a vede ho blíže ke stylu současných kontemplativních snímků, které stále častěji situace z národnostních/sociálních kontextů vyprošťují. Sílu snímku to však otupuje a estetická hodnota se tak omezuje spíše na formální aspekty snímku – například na zajímavé pnutí mezi téměř nedějovými tichými sekvencemi a šokujícími hlasitými scénami vražd. Tříhodinová projekce však byla ve festivalovém maratónu MFFKV náročná, proto je možné, že při druhém zhlédnutí své závěry ještě přehodnotím. - - - Reakce na uživatele Karala: Tobě bych zase zakázal psát komentáře. Rumunská filmová tvorba zažívá jeden ze svých vrcholů, vzniká zde mnoho výjimečných filmů - i ve světovém kontextu. Dost možná lze tvůj lehce dementní komentář přičíst neznalosti rumunských filmů, nebo neschopnosti dívat se na ně a interpretovat. Každopádně je docela odvaha takhle veřejně vystavovat svou blbost... Mlčení zlato. (08.07.2010)

Tři hodiny jsem sledoval film, ze kterého jsem nic nepochopil. Kdo je hlavní hrdina? Co a proč dělá? Jaké má vztahy s 90% ostatních postav? Proč ho hraje sám režisér? Jak se k tomu vztahuje název filmu? Navíc je to snad sestavené jen ze záběrů, které se v ostatních filmech vynechávají. No nic, zkrátka další rumunský art film. (14.07.2015)

Trpělivý divák, který se prokouše třemi hodinami snímku, je odměněn působivým depkoidním vhledem do rumunské současnosti. 1) Tempo filmu připomíná přímý přenos, jak na poli zraje kukuřice. Ano, je pomalé, trochu mě to štvalo, ale po zhlédnutí říkám - ani minuta není zbytečná._____ 2) Ohyzdné interiéry přecpané nevkusným harampádím (později i nevkusnými lidmi) konstrastují s ponurými zdevastovanými exteriéry - ulicemi, továrnami a autobusy._____ 3) Jako často u filmů rumunské nové vlny mám i tady pocit, že moderní předměty - výrobky, auta, televize, nábytek jen podtrhují nepatřičnost své existence. Jsou tady, ale nemají tu být. Jakoby nepatřily ke svérázné trochu cikánoidní balkánské rumunské duši. K tomu režisér: România e un stat tânăr şi e animat de un soi de energie care ne face, pe cei mai mulţi dintre noi, să ne comportăm ca nişte adolescenţi. Comunicarea e aproape imposibilă şi, indiferent de subiectul discuţiei, pasiunile se aprind. Rumunsko je mladý stát a ovládá ho energie, která většinu z nás vede k tomu, že se chováme jako adolescenti. Komunikace je téměř nemožná a vášně převládají bez ohledu na téma diskuse._____ 4) Kafkovské dialogy nikam nevedou a nic neobjasňují, jsou tu, aby podtrhly pocit neútěšnosti a zmaru._____ 5) 43letý Cristi Puiu si film napsal, zrežíroval a po pěti měsících marného hledání představitele hlavní role si ji i sám zahrál._____ 6) Traffic ve svém zajímavém komentáři pojímá film jako podobenství sebepožírající západní civilizace. Mně to tak nepřijde. Pro mě film není ani osobním dramatem, ani nějakou detektivkou. Je citlivou velmi bolestnou sondou do současného rumunského života. (21.08.2015)