Armadillo

Armadillo se často pohybuje na hraně "dokumentárnosti" a připomíná svými postupy spíše narativní filmy, kde se veškerý natočený materiál uzpůsobuje režisérově vizi (která nutně nemusí korespondovat s realitou). Upozorňuje na to prolog, epilog i zvolená vizuální stránka a doprovodná hudba. U některých scén je jasné, že musely prostě být inscenované či zpětně vykonstruované až ve střižně (například časté střihy záběr-protizáběr nemohl v reálu jediný kameraman natočit). To samozřejmě nemusí nutně vadit při natáčení subjektivního uměleckého dokumentu, ale v tomto případě to působí příliš nepatřičně a zbytečně manipulovativně - přičemž to vlastně rozmělňuje samotné téma filmu. Obzvlášť v kontextu perfektního letošního dokumentu Restrepo, vynikne jeho omezenost. Restrepo nabízí přesah a mimo vykreslení vojenského života na bitevním poli navíc dokáže zachytit situaci v Afghánistánu obecně, věnovat se např. i jeho obyvatelstvu a problému komunikace mezi zdejšími obyvateli a armádními příslušníky. Armadillo sází spíše na emocionální efekt, než na rozšíření divákova obzoru o novou perspektivu či zajímavé informace. (15.12.2010)

Perfektní.Líp natočený válečný dokument si snad ani nedovedu představit. Začínáme letmím seznámením se čtyřčlenou partičkou odlétající na půlroční misi v jižní provincii Afghanistánu. Po přesunu do předsunuté základny Armadillo sledujeme rutiní vojenskou práci jako stráž zakladny, průzkum, patroly.. Počáteční touha po dobrodužství se pro ně postupně mění v nudný a deprimující pobyt - zprávy o kolegovi, který koupil kulku nebo najel na minu jsou totiž na denním pořádku. Když už dojde ke kontaktu s nepřítelem, je většinou nejtežší ho vůbec lokalizovat, protože afghánci jak známo rádi útočí stylem "vystřel a uteč", pokud možno ještě z krytu civilní budovy. Ke konci akce přibývá a dojde i na důrazný střet, u kterého zatuhne krev v žilách. Můj velký obdiv směřuje k odvaze kameramana, který s přehledem dokumentuje situaci, při které mu kulky sviští kolem hlavy a banda talibanců s rpgčkama běhá za prdelí:). To musí být sakra klidas. Právě díky přehledným a kvalitním záběrům si člověk připadá zůčastněn dění a drsné realitě. Dokument Armadillo tak 100%ně splnil svůj cíl. (01.05.2011)

[IFF, Bratislava 2010] Závratne prenikavý a konzekventný dokument o šesť mesačnej mísii dánskych vojakov v juhoafgánskej provincií Helmand. Tamojšia základňa Armadillo hostí húfu mladých vlastencov, ktorí sa účastnia militantných operácií a sú ochotní riskovať vlastný krk. Janus Metz Pedersen uchopuje problematickosť frontových stretov za exaktný a teda veľmi realistický koniec. Bez prikrášlenia nazerá nielen do psychiky odhodlancov, ale aj na "mínové pole" v ktorom je (okrem konečného kontaktu) najdesivejšie to ticho pred búrkou. Na miesto podrobnej štúdie depresií ("Jarhead") sa spriama zameriava na "výkonnosť vlastnej vôle, počas sverepých komentárov nad mŕtvymi telami potvrdzuje všestrannú krutosť a na konci pripomína onu náročnosť zaradenia sa späť do spoločnosti. (11.11.2010)

Něco mezi Jarhead a Restrepo. Velmi dobrý dokument o životě vojáků v Afghánistánu nám představuje nudu končící jednou krvavější akcí, ze které mají ještě zúčastnění vojáci málem problém političtějšího rázu. Sem tam trochu vyumělkované (počáteční scéna s rodiči, některé rozhovory mezi vojáky), ale stále emocionálně silné. Někteří vojáci měli dost štěstí. Možná i proto, že smrt vojáků je zde zprostředkována pouze slovně, mě tento dokument nechytl za srdce jako Restrepo. Vojáci v Afghánistánu mají vskutku nevděčnou práci. (05.11.2011)

Trochu netradiční dokument zachycující přímo probíhající akci a život dánských vojáků v Afghánistánu. Místy se dočkáme i zajímavého vizuálního zpracování. Vojáci prostě dělají svou práci a snaží se přežít. Jak už to tak bývá, nejlepší je konec, který dává tušit, jak se bude vyvíjet jejich budoucnost. Škoda, že jim ještě nebyl dán prostor pro jejich osobní zhodnocení pobytu v Afghánistánu (7/10) [MFFKV 2010] (12.07.2010)