Chléb, láska a .....

Svého času možná zajímavé, dnes podobně jako televizí při sobotních obědech reprízovaná prvorepubliková melodramata stěží přijatelný archaismus. Pouze charisma Sophie Loren a Vittoria de Sicy přetrvalo, ale to samo o sobě na dobrý film stačit nemůže. Nepříliš dobrý pocit mám také při srovnání podobných snímků se Sophií (kvůli které jsem se díval) v hlavní roli, ať už italských (s Mastroiannim) nebo amerických (It Started In Naples). 20% (27.01.2011)

Závěrečná část trilogie se přesouvá z italské vsi do přímořského městečka. Režii přejímá za Luigiho Comenciniho Dino Risi, černobílý obraz nahrazuje barevný, Gina je nahrazena Sophií. Jen hospodyně Caramella cestuje se svým pánem a ten opětovně v podání Victtoria De Sicy jako milovník vlastně "hýbe" tímto příběhem. Hudba do třetice Alessandro Cocognini. (20.08.2011)

Celá tato série má šťávu.. i když. Musím přiznat, že roztomilá Výtržnice s rarachem v těle - Gina Lollobrigida mě bavila mnohem víc. Jen Vittorio De Sica si stále drží svůj standard prošedivělého svůdníka - smolaře, jak jinak nazvat jeho neustálé námluvy, které většinou končí neúspěchem - ke krásce se přitočí mnohem mladší frajer a velitel karabiníků ostrouhá. Ale stejně - černobílá klasika má něco do sebe. Caramella by mohla vyprávět. (21.11.2021)

Poslední, nejslabší díl z výborné komediální trilogie. Nikdy bych to neřekl, ale širokoúhlost a barva mi vadila, nějak to nekorespondovalo s předchozími dvěma díly, ještě k tomu se to odehrává někde jinde, než v naší strupácké vesničce. Bohužel film nebyl zakoupen do distribuce, takže se nemůže pyšnit tak dokonalým dabingem, tudíž jiné obsazení dabérů (spousta jich již v té době ani nežila), jisté nepřesnosti v překladu, a ať se Viktor Preiss snaží sebe víc, na Kopeckého prostě nemá, přesto moc pěkné zakončení série a vachmajstr, pardon, teď velitel metropolitní policie je k sežrání. (07.04.2010)

Třetí, závěrečný díl volného cyklu rozverných veseloher z postupně do prosperity se navracejícího italského venkova je nejvíc oddechový nejen tím, že se odehrává v Sorrentu, do kterého nás opakovaně zve proslulá evergreenová píseň. Změna v režii jakoby naznačovala, že zábava - jistěže ne pokleslá - se musí dostat do popředí už proto, že původní téma se jaksi obehrálo. I tak je stále na co se dívat. Oč více drhne scénář, o to zřejměji a zářivěji působí herecké výkony. O původních protagonistech již byla řeč, pozornost proto soustředím na novinku, kterou byla tehdy 21letá Sophie Lorenová. Její jiskřivá krása i ztepilá postava už v tomto filmu vyvolává pozornost tím spíš, že atraktivní zjev je podložen pozoruhodně vyzrálým herectvím této tehdy mladé italské ženy. V těch gestech, tak blízkých neorealistickým filmům s Mastroiannim, ale také de Sicou, byť již "pouze" jako režisérem, cítíme, přímo nahmatáváme budoucí suverénní královnu světového hraného filmu. Nejen proto pro mne zůstává i tento film neopakovatelným zážitkem. (09.04.2010)