Bojovníci duhy

Je to celkom dobrá historická dráma. Má dosť dobrý príbeh o pôvodných obyvateľoch Taiwanu, Seediqoch, ktorí si žili svojim domorodým životom až kým neprišli Japonci, aby celú oblasť obsadili a mohli ťažiť nerastné bohatstvo, čo sa im aj po krátkych bojoch podarí. Časť pôvodného obyvateľstva sa postupne prispôsobuje japonskému spôsobu života a zvyšok si žije stále svojim pôvodným, ale v súčasnosti kvôli nadvláde Japoncov už obmedzeným spôsobom života, no odpor k nadvláde a vlastná česť ich po rokoch prinúti konať a napriek prakticky nulovým šanciam sa postaviť Japoncom na odpor. Spracovanie je celkom slušné, ale nie je úplne ideálne. Vybral som si celú, dvojdielnu verziu, takže niečo cez štyri hodiny čistého času a veľkým kladom je, že to vôbec nenudí, samozrejme platí, že bez viacerých scén by sa dalo bez problémov obísť, ale hlavne, že aj tie slabšie vôbec nenudia. Prekvapil ma rýchly úvod, netrvá dlho a už zaútočia Japonci a sklamalo ma, že ten prechod medzi minulosťou, keď Japonci útočia a obsadzujú Taiwan a súčasnosťou, kedy ho už dávno obsadili a časť obyvateľov asimilovali nie je moc dobre podaný, je to až príliš rýchle a to ma pri takejto dĺžke, kedy by sa pre všetko našlo dostatok priestoru aj prekvapuje. No kvalite filmu to aj tak moc neuberá a následne už pokračuje prakticky len taká priemernejšia vyše hodinová časť, ktorá sa hlavne zameriava na spôsob života oboch skupín pôvodného obyvateľstva, takže asimilovaných, ale aj stále čisto domorodých. Ale pred koncom prvého dielu už ide zaujímavosť prudko hore, genocída Japoncov je pôsobivá a už nasleduje prakticky neustály boj so stále prichádzajicimi posilami a celý druhý diel sa mi už dosť páči. Hlavným záporom celého filmu je to, že k hlavným postavám sa ani nedá vytvoriť výraznejšie kladný vzťah. Samozrejme dá sa medzi nimi nájsť viacero zaujímavých postáv, ale národ Seediqov rozhodne nie sú tí, ktorým by sa dalo moc fandiť. Sú rozdelení na dvanásť kmeňov, navzájom sa vyvražďujú, za muža je považovaný až ten, kto protivníkovi usekne hlavu a tak tých je tu za celý film nespočet a navyše neušetria nikoho, ani nevinné ženy a deti. A tak celý prvý diel som si k nim len ťažko nachádzal vzťah, ale v druhej polovici sa to už len predsa vylepšilo, mám slabosť pre menšiny, ktoré čelia mnohonásobnej presile a navyše omnoho lepšie vyzbrojenej a tak som im už potom fandil. Akcie je tu celkom dosť a páči sa mi. Ešte spočiatku je skôr taká priemernejšia, ale postupne sa vylepšuje a tie neskoršie sú aj dosť vydarené. Tvoria ju hlavne samé partizánske akcie, v ktorých proti sebe stoja dve mnohopočetné skupiny, väčšinou je výborne natočená, veľkým kladom je skvelé prostredie, takýto prales je pre tento typ boja veľkou plusom, na moje prekvapenie aj pomerne veľkolepá a samozrejme aj celkom drsná, aj keď tie digitálne efekty tú drsnosť znižujú. Síce akcia nie je až tak moc nápaditá, tie hlavné prvky sa často opakujú, ale stále je tu mnoho zaujímavých situácií, ako získanie a následné používanie moderných zbraní proti Japoncom, páči sa mi hlavne obsadenie guľometného bunkru, hádzanie mínometných granátov a mnoho iných zaujímavých nápadov. Najviac sa mi páči záverečná akcia v prvom diely, teda útok na takmer bezmocných Japoncov, celé finále, ale všetka akcia hlavne z druhého dielu je vydarená. Herecké obsadenie sa aj ťažko hodnotí, pôsobí uveriteľne, ale chýba viac skutočne zaujímavých postáv, zaujali ma hlavne dvaja náčelníci, asimilovaný policajt a to je prakticky všetko, zvyšok je už taký priemerný a ani Japonci nie sú moc výrazní, Réžia a technická stránka sú na tom väčšinu času dobre, ale nájdu sa aj nejaké slabšie miesta a viaceré horšie efekty, hlavne tie digitálne lietadlá. A chválim aj tú domorodú hudbu, niektoré scény výborne doplňovala. Kvôli dĺžke som sa trochu tohto filmu obával, ale nakoniec rozhodne neľutujem, ešte prvý diel je väčšinu času len mierne nadpriemerný, ale zvyšok ma už dosť bavil. 75% (04.10.2012) (méně) (více)

Poslední velké povstání proti koloniálním japonským silám na obsazeném Taiwanu proběhlo v období 27. října - prosinec 1930. Do dějin vstoupilo pod označením Musha Incident .. známý též jako Wushe povstání. … Nadřazenost, pohrdání, kruté zacházení .. ničení životního prostředí, drancování přírodního bohatství .. v neposlední řadě, špatné zacházení s domorodými přesvědčeními a zvyky původních obyvatel, nazývaných v minulosti lovci lebek – a právě to poslední jmenované bylo onou pověstnou jiskrou, která zapálila oheň celého povstání - V reakci na dlouhodobý útlak se některé domorodé kmeny místních obyvatel, zvaných Seeding pod vedením uznávaného a obávaného náčelníka Mona Rudao, v Musha (Wushe), postavilo Japoncům otevřeně na odpor. Více jak 300 bojovníků Seediq zlikvidovalo posádky a vybavení několika strategicky umístěných policejních stanic v přilehlém regionu, aby hned vzápětí poté, napadli samotnou vesnici Mushu, kde v té době zrovna probíhal sportovní den místní školy a bylo tam proto přítomno velké shromáždění Japonců. Celkem bylo při útoku zabito, doslova zmasakrováno, 134 Japonců včetně žen a dětí. Oběti byly pro útočníky díky svému oblečení už na dálku snadno identifikovány, ženy měly na sobě tradiční kimona, muži uniformy… Japonské úřady zareagovaly bezprecedentně tvrdou vojenskou akcí. K potlačení vzpoury bylo v několika strategických směrech postupu nasazeno přes 2000 vojáků, počet se poté ještě musel navýšit. Seeding proto ustoupili do svých jen obtížně přístupných hor a prováděli většinou spíše noční partyzánskou válku, s kterou měli Japonci z počátku veliké starosti. Dokonalá znalost místního terénu a prostředí nahrávala jednoznačně lehkonohým vzbouřencům. Proti byla naopak jejich nejednotnost, kterou Japonci také vzápětí dovedně využili. Vzájemná nevraživost mezi jednotlivými kmeny urychlila konečnou porážku povstalců. Hlavní podíl ale mělo samozřejmě nasazení moderních bojových prostředků. Letectvo, děla, minomety, kulomety, ruční granáty, proti omezenému množství ukradených pušek Arisaka, oštěpům a mačetám. Japonci potřebovali urychleně situaci vyřešit, sáhli proto ke krajnímu řešení – po klasickém bombardování, které nepřineslo žádné výrazné výsledky, bylo japonským leteckým útvarům na Taiwanu nařízeno velícím generálem provádět bombardování území, kde se skrývali povstalci, v rozporu se Ženevskou konvencí, za použití chemických prostředků (údajně jejich první použití v Asii). … Z 1.200 Seediq, kteří se nakonec přímo zapojili do tohoto povstání, zemřelo 644, z nich 290 spáchalo sebevraždu, aby se vyhnulo mučení a ubití ve vězení. Sebevraždu páchaly i mnohé ženy a matky povstalců, některé z nich předtím zabily své malé děti. Obávaly se následných, odvetných kroků ze strany Japonců. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Určité kmeny byly odzbrojeny a ponechány záměrně zcela nechráněné, což dalo jejich původním nepřátelům příležitost je zlikvidovat (´jménem japonské vlády´). Následovalo mučení, vraždění zajatých bojovníků, kdy mnozí byli ve vězení ubiti k smrti a také nucené přesídlení celých kmenů .. Další následky? 25. dubna 1931 - pozabíjení všech mužů jednoho kmene nad 15 let, známé jako "druhý incident Mushu". (07.12.2018) (méně) (více)