Hana Hegerová
Obsahy(1)
Životní ohlížení světově proslulé představitelky českého šansonu s podmanivým hlasem a neobyčejnou sílou citového projevu... Umělecká kariéra Hany Hegerové, rodačky z Bratislavy, začala v roce 1953, kdy se po absolvování odborného divadelního kurzu stala členkou souboru Divadla Petra Jilemnického v Žilině. Krátce nato ji pro široké publikum objevil Jiří Krejčík, který mladé herečce nabídl hlavní roli ve snímku Frona. Jako zpěvačka se představila poprvé až roku 1957 díky angažmá v bratislavské Tatra Revue. Skutečnou popularitu jí však zajistilo vystupování na populárních pražských hudebních scénách – v Rokoku a v Semaforu. Tehdy se začala z Hany Hegerové stávat šansonová zpěvačka světového formátu, která zpívala v hned několika jazycích a absolvovala řadu zahraničních vystoupení. V roce 1967 korunovala svou dosavadní kariéru nečekaným úspěchem v pařížské Olympii. Přijala nabídku na angažmá, avšak sny o závratné kariéře uzavřela okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968. V době normalizace, která hudební tvorbě mimo hlavní proud příliš nepřála, zůstávala věrná svému instinktu a vkusu. Od kompromisů ji uchránili rovněž výteční spolupracovníci – textaři Pavel Kopta a Michal Horáček či hudební skladatel Petr Hapka. Poutavé a fascinující písňové texty nejen zpívala, ale obohacovala rovněž o nenapodobitelný prožitek. Až do ukončení kariéry roku 2011 vystupovala před beznadějně vyprodanými hledišti a oslovovala svým stále doplňovaným repertoárem již třetí generaci posluchačů. Za svůj umělecký a kulturní přínos byla oceněna z rukou Václava Havla Medailí Za zásluhy, stala se držitelkou rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury a Řádu Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy. (Česká televize)
(více)Recenze (12)
Když jsem byla mladá a hloupá, styděla jsem se dávat na odiv své emoce. Ale když jsem na koncertu Hany Hegerové viděla dospělé chlapy s mokrýma očima, vyléčilo mě to. Hana Hegerová je zpívající charisma, zpívající život. Mohla by být o tón jinde, přesto nikdy nebude znít falešně. Tento dokument možná není příliš o životě Hany Hegerové, ale je velice intimním portrétem duše této dámy. ()
Velice příjemné ohlédnutí za životem a tvorbou naší královny šansonu, krásné ženy s nádherným hlasem, velkým srdcem a hlubokým prožitkem.. Strávila jsem v její společnosti okamžiky štěstí i radosti a stejně tak smutku i slz, jaksi neobratně se snažím napsat, že na mě vždy uměla silně zapůsobit a přenést emoce z textů písní.. No a když odejde tam nahoru takováto výjimečná osobnost, nezbývá než zapálit svíčku, tiše poděkovat a znovu se zaposlouchat, stojí to za to.. ()
"Ona prostě v tom působení na publikum je úplně nepřekonatelná." Tuto větu nemohu posoudit, neboť jsem se nikdy nenechal psychicky rozervat na koncertě Hany Hegerové, ale četl jsem i slyšel jsem, že je to velká síla. Tento dokument mne tedy nerozerval, ale zato shrnul život, kariéru, archívní záběry i oslavné ódy kolegů tak, že jsem trošku zalitoval, že jsem kdysi nebyl větším duševním masochistou nebo menším zbabělcem. A nyní mne omluvte, neboť se pohodlně usadím a po strašně dlouhé době si vpustím do hlavy Potměšilého hosta. ()
Vyžaduji texty o něčem, mám rád neskrývané emoce v hudbě, mám rád šansony a Radůzu a přesto se touto dámou míjím. Možná je odpověď v tom co říká jeden z pořadatelů "S publikem si hraje jako kočka s myší"... Pak tu máme scénu kdy se při rozhovoru dojme a otočí se ke kameře zády, proč, když je ve svých emocích přeci pravdivá, jsou tedy všechny ty emoce prostě jen dobře zahrané ? ()
Hanu Hegerovú počúvam a vnímam od šesťdesiatych rokov, keď som si kúpil LP v anonymnom suprafoňáckom obale, ktorý skrýval songy ako Blázen a dítě, Obraz Dorianna Graye, Píseň o malíři, Madony na kolotoči a množstvo ďalších. A od tej doby bola so mnou a každý nový šansón bol pre mňa sviatkom. Dokonca som sa v roku 1979 dostal aj na jeden z jej koncertov. Hana Hegerová nie je umelkyňa, ktorá vyjde na javisko zaspieva, poďakuje sa za potlesk a odíde. Ona tie songy na javisku prežíva. A prežíva ich tak, ako nikto ďalší na našej a možno ani na európskej scéne nie. Nedá sa jej neveriť, nedá sa neprecítiť obsah šansónov spoločne s ňou. Takú mieru prežitia pripúšťam okrem nej aj u Annie Girardot. A ešte poznámka na záver. U filmov o Hane Hegerovej nehodnotím ich filmovú stránku, pretože sú pre mňa stretnutím s ňou a nie portrétom o nej. ()
Reklama