Ráj: Láska

Příběh byl vyprávěný se zajímavým odstupem, trochu jakoby dokumentárním stylem. Je mi dost líto, že u této projekce nebyl režisér a neřekl pár slov. Většinou je film cesta k vyjádření nějakého názoru, ne tak tady, Ráj: láska neodsuzuje ani nelituje, nenapravuje, nedává naději, neočišťuje, neomlouvá, nekritizuje. Divák se stává opravdovým nestranným pozorovatelem. Určitě to není špatně, jen je to dráždivé, nepohodlné, člověka to nutí víc přemýšlet. Hlavní hrdinka a její přítelkyně mi byly více a více nesympatické, až k poslední půlhodině, kdy jsem si říkala, že je s odpuštěním naprosto vypatlaná. Vůbec mi nešlo s ní jakkoli soucítit, ale proč bych vlastně měla? Každý ze zůčastněných byl trochu sviňák a trochu oběť, takový začarovaný kruh. (05.07.2012)

Kdo se dívá a pokusí se o tom přemýšlet a poskládat si z toho nějakou mozaiku odrážející tento aspekt, (řekněme přímo) lásku, určitě najde spoustu styčných bodů i spoustu míst, které tuto spojnici přerušují. Seidlův film rozhodně není statický, avšak přesto, že se vyvíjí a k něčemu směřuje, jsou všechny postavy naprosto stejné na konci jako na začátku, stejně zatížené svojí rozšafností, která vždy končí otázkou: co a za kolik? (15.12.2020)

Uf, toto bola silná káva. Myslel som si, že sex je len otázka ceny a v podstate každý je ochotný sa s kýmkoľvek vyspať za tučnú sumičku či inú protihodnotu. Tereza mi bola mentálne nesympatická od prvej minúty a keď bola nahá, zmocnil sa ma priam fyzický odpor. Ja by som to nedokázal za žiadne peniaze. Film vykazuje znaky dokumentu (scenár, kamera) a to ho podľa mňa zráža o stupienok nižšie, v porovnaní s plnokrvne hranými filmami s podobným námetom. Bŕr, hnus! (07.09.2015)

Sžíravý portrét osamělosti, sexuální frustrace, chudoby, power play a rasismu v kulisách tropickýho ráje. Tereza se svýma láskama jsou si vzájemně vykořisťovateli i falešnou nadějí, všichni jsou svině a zároveň oběti. Vyprázdněnost a beznaděj tu srší z každé palmy a Seidl nás do toho voyeursky hodí, s jeho typickou středovou kompozicí a statickou kamerou, aby to dřelo až na kost. Hakuna matata, vážení diváci. Na Seidlovi mě mimo jiné strašně baví, jak širokou paletu interpretací ten jeho dokumentární styl otevírá. Někdo v Terese vidí blbou krávu, já v ní vidím osamělou duši zoufale toužící po někom blízkém. Někdo v úvodní scéně vidí nechutný pokus o dělání si legrace z hendikepovaných, já v tom vidím akcentaci kontrastu, že Teresa pečuje o ostatní, zatímco o ni nepečuje nikdo. A jakkoliv jsem u prvního dílu trilogie trnul, dovedu si představit, že v jiným mentálním rozpoložení bych se u toho smál. Prostě Ulrich ♥ (28.07.2022)

Narozeninovou scénou tahle letní anabáze v mých očích propadla pouze na dvě hvězdy. Nepochopila jsem, proč se Seidl vyžívá na rozpacích většiny diváků (alespoň tak to vidím já). Takhle to holt chodí, jeden neví jestli to je k smíchu a nebo k pláči. Já jsem z toho byla celkem dost zdrchaná. Uvidíme, co přinese poslední část této trilogie. (03.05.2019)