Jako bych tam nebyla

Silný příběh, o tom žádná. Mladá žena jede do problematické země, aby zde učila. Není to země vzdálená, ale je to Bosna a Hercegovina. Žena zde strádá a její utrpení je podáno s neskutečným lidem kamery, což rozhodně má na diváky ten správný, nepříjemný efekt. Přesto si ale nemohu pomoct, ten film na mě neudělal až takový dojem. (23.06.2016)

Možná až příliš odosobněná artová zpráva o běsech nedávné balkánské války. Opravdu neobyčejně silné téma, kterému trochu chybí adekvátnější forma zpracování a s ní související emoční tlak. Ta existenciální reflexe obsažená již v samém názvu je z pohledu diváka trochu problematická, protože pak ani on sám ,,tam" úplně není. (Při zásadní scéně znásilnění má hlavní hrdinka čistě existenciální vjem, umělecky provázaný s Cizincem Alberta Camuse, kdy během znásilnění vnímá především mouchu usednuvší na zeď místnosti, než samotný ponižující akt). Silný film, který se ovšem dal natočit ještě mnohem působivěji... (05.06.2014)

Smutná, netradičná vojnová dráma o hnusných, odporných veciach v pomalšom tempe. Filmové spracovanie mi však akosi nesadlo, na mňa príliš mdlé a nezáživne zrežírované, len sekvencie škaredých ohavností páchaných na ľuďoch v zajateckom tábore dodané v nudnom filmovom obale. Myslím, že hlavne z toho dôvodu sa u mňa nedostavili takmer žiadne emócie, a to pritom nie som žiaden tvrďas bez srdca. Avšak myšlienkový presah ako aj samotná téma sú veľmi silné, preto film za pozretie určite stojí. 65/100 (24.07.2016)

Deklaroval už viac krát že na vojnu doplácajú najviac nevinní. Tento film je však ukážkou hyenizmu a mainstreamu „západnej“ kinematografie. Opäť si Ustašovci a potomkovia muslimských divízií SS z BaH kopli do Srbov, tentokrát pod réžiou Írky. tento veselý a priateľský národ vychutnávačov dieslu Guinness ani nevie kde to je a o čom to je.Žeby sa už minula téma terorizmu IRA ? Scenár napísala režisérka Juanita Wilson. Neviem koľko kníh o histórii Balkánu táto dáma prečítala, ale zjavne históriu v tomto filme vymazala. Podkladom pre scenár bola kniha Chorvátskej novelistky a feministky Slavenky Drakulic´ Kao da me nema. V roku 1992 bola vplyvnými Chorvátskymi médiami anonymne označená za čarodejnicu (a iné, možno aj synonymum Drakula padlo) pretože nezastávala názor Chorvátskej intelektuálnej väčšiny v tom zmysle, že znásilňovanie žien Bosanskými Srbmi nie je cielenou súčasťou vojenskej taktiky, ale len „nedefinovanými mužmi“. Tlak nevydržala a tak radšej zmizla do Švédska. Ale domov to ťahá, a tak v roku 1999 svoj názor poopravila a ešte pritvrdila v uvedenej knihe. Prečítal som si jej zaujímavý článok (Spiegel, 2009) s názvom „Prečo sa nemôžem vrátiť do Belehradu“ kde pokračuje v šírení protisrbskej propagandy a nezmyslov . Mimo iné, nevidela to tam od začiatku r. 1991... a kto by ju tam tak asi aj chcel vidieť ? Záver: pravá ukážka ODPADU charakteru a mienkotvorného mainstreamu. Ja som na Balkáne ako doma a možno v Srbsku najradšej. Len to treba vidieť na vlastné oči a presvedčiť sa, že Srbi nie sú žiadny vyvrhelovia Európy ako sa ich takýto a im podobní snažia predstavovať a zakryť vlastné vojnové zločiny vrátane Jasenovackej genocídy. Косово је Србија a Крым русский (15.02.2019)

O zlu občanské války se mají točit filmy. Aby ji lidé nebrali na lehkou váhu. Tento film je velmi dobrý, naturalistický. Nejstrašnější na filmu bylo, že některé uvězněné, znásilňované ženy své tyrany znaly. Osobně. "Ty jsi kamarád mého bratra", říká malá dívenka, která také sloužila jako hračka opilým mužům v táboře. I kdyby nic jiného, tohle, právě to si musí divák uvědomit. V občanské válce často osobně znáte svého vraha. A to je na ní nejděsivější. (23.09.2014)