Suite Française

„Miluji tě, Bruno!“ „I já tě miluji, Detlefe!!!“ „???!!!“ „Ježyš, promiň, Mišel, ale strašně mi připomínáš majora von Schlaucha z přípravky Hitlerjugend. Zažili jsme spolu tenkrát ve Výmaru tolik hezkých chvilek. Ale už nezdržuj a jdem si zašukat na tom klavíru! Shrnu to pak do notového zápisu, nazvu „Suňte Rumçaise“ a ty se u toho můžeš prstit, až tady jednou nebudu.“ Ať už to leželo v židovském kufru já nevím jak dlouho, není to nic jiného, než prachsprostý, laxativní Harlekýn, vyprávějící tklivý příběh osudové lásky múzami ulízaného, vlažného nacisty na poloviční úvazek a žabožroutského babochlapce jménem Lusil na chlupatém pozadí kýčovitě okupovaných francouzských vidlí, kde nechybí hodný a sympatický důstojník Wehrmachtu, zlý a nesympatický důstojník Wehrmachtu, slizký a zbabělý kolaborant, hrdinný a správňácký odbojář, pěkně hnusná tchýně, parodie na Šopéna, slunce, seno a pravidelná menstruace. Takže by mi za normálních okolností má pověst nenapravitelného romantika měla velet, abych to s brutálně ohlazenou kočkou v klíně a pomočeným kapesníkem v ruce poslal nekompromisně směr nevybělené, zarostlé rektum. Nicméně před projekcí jsem se byl zasněně projít po Ostravsko – karvinské promenádě kolem Mitalstýlu, kde jsem v posledních paprscích truchlivě skomírajícího slunce spatřil v polétavém prachu, plném krásně těžkých kovů z té indické kurvy, stlašně loztoumilouškého bezďáka, jak si chčije po nohách. Děsně mě to rozněžnilo a přepadla mě neodolatelná touha svou hodně škaredou dvojkou prokázat, že jsem taky jenom člověk, něžný a citlivý, co neváhá před milováním poeticky zapálit pár naftových hořáků a rozházet po posteli čerstvě natrhané okvětní plátky bolševníku. (06.07.2015)

„MŮJ OTEC ŘÍKÁVAL: POKUD CHCEŠ VIDĚT PRAVOU TVÁŘ LIDÍ, ZAČNEŠ VÁLKU“… /// V roce 1940 se Francie stává okupovanou krajinou. Do venkovskýho městečka Bussy přijížděj Němci a vezou sebou všechny strasti, který okupace přináší. Lidi začínaj ukazovat svoji pravou tvář, ale film dlouho míjí válečný úklady, protože je třeba se k sobě chovat slušně. No a slušnost se dá i v lásku proměnit… Taková červená knihovna. Z války jen uniformy a hlavní jsou vztahy. ON hraje na klavír, ONA taky, takže brzy dojde na prvního francouzáka (hovno popravu. Holky ví, jak to myslím!). A když už bych málem zapomněl, že je ta válka, nastanou situace, který tu červenou knihovnu přebijou. Naštěstí. Takže, co já vím…, třeba na rozdíl od Adaline půjdou zrovna tady holky vejš. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmenný nedokončený román, který napsala Irena Nemirovská, neznám. 2.) Mám pochopení pro chtíč. 3.) Thx za titule „Sarinka.luc“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (12.07.2015)

Osobně si myslím, že tenhle příběh byl prostě ještě zajímavější, než jak byl natočen. To nejsilnější je nakonec stejně řečeno v závěru titulky, což v případě filmového média nepovažuji za nějaké velké schopnosti. Především herečky pak odvádějí dobré výkony, ale stejně jsem nebyl schopen se do nich vcítit. (11.08.2015)

Mně se ta romantika s pozadím nelítostné války líbila. Nevím, zda by se německý důstojník takto mohl chovat, i konec je trochu podivný, ale film je to pěkný. Námět psala žena, je to znát. A je v něm i poučení. Válka odhalí pravé tváře lidí. Na ty stohy udání věřím, svině jsou mezi námi v každé době. (04.07.2017)

Iréne Némirovsky, spisovateľka židovského pôvodu pochádzala z Ukrajiny, a v roku 1941 keď žila vo Francúzsku sa rozhodla napísať román Francúzska suita, ktorý by dokázal vystihnúť celý rozsah a atmosféru ľudských osudov v nacistami okupovanom Francúzsku. Pôvodne sa mal skladať z piatich častí. Stihla napísať iba prvé dve. Prvá časť Storm in June (Búrka v júni) je vynikajúci opis skupiny Parížanov, ktorí utekajú pred prichádzajúcimi Nemcami. Druhá časť Dolce opisuje každodenný život v mestečku v okupovanej zóne, kde musia ľudia ubytovať Nemcov a žiť s nimi pod jednou strechou. Viac napísať nestihla lebo 13. júla 1942 ju zatkla francúzska polícia a 17. júla ju v konvoji číslo šesť deportovali do Osvienčimu. Zomrela 17. augusta 1942 v plynovej komore koncentračného tábora Auschwitz – Birkenau. Jej manžel ju prežil len o niekoľko mesiacov. Obidvom jej dcéram pomohli cudzí ľudia prežiť a keď po vojne sa snažili hľadať pomoc u svojej starej mamy Fanny, ktorá strávila roky vojny bezstarostným životom v Nice, odmietla ich vpustiť do domu a poslala ich do sirotinca. (23.06.2015)