Il dolce corpo di Deborah

Hodně rozporuplný snímek. Il Dolce corpo di Deborah není toiž klasickým zástupcem gialla, spíše ho lehce olizuje. Celou hodinu totiž sledujeme muckání, objímání a užívání si mladého páru, v jejichž vztahu se začnou objevovat trhliny v podobě spletitých intrik z obou stran. Zkrátka romantika jak vyšitá a vrah s nabroušeným ostřím pořád nikde. Právě to je největší slabinou filmu. Až v poslední třetině se karty vyloží na stůl, takže se může vraždit... nebo ne? Nic totiž není na první pohled takové, jak se může zdát. Závěrečný zvrat tedy celkem překvapivý, ale tu předešlou prozívanou nudu prostě nezachrání. Za zmínku snad ještě stojí George Hilton, kterého Sergio Martini tak rád obsazuje do svých mistrovských giall. (25.10.2011)

Ach, také bych chtěl zpomaleně poskakovat a se válet s Carroll Baker ve spadaném listí za zvuků romantické hudby, jak to činil Jean Sorel. Jak již řekli předhodnotitelé, film má pomalé tempo, což našinci, který si užíval krásně nasnímaný vizuál 60. let (což mu stačí ke štěstí), nevadilo. A čekat se vyplatí, protože o překvapení není nakonec nouze a Debořino tělo je opravdu sladké. Takže čtyři hvězdičky, byť slabé. (19.06.2015)

Rozhodně nejde o horor! Tohle je přesná ukázka toho, jak vypadala gialla 60. let. Člověku se při sledování vybaví hned Lenziho Orgasmo (69) a Paranoia (70). Krásná milfka Carroll Baker (Deborah) tvoří se sympaťákem Jeanem Solerem (Marcel) zajímavej pár. Po tom, co mu Phillip (Pistilli) řekne, že je Marcel vrah (může za smrt svý bejvalky Suzanne), zkusí Marcel vypátrat, jestli jeho bejvalka (Galli) opravdu spáchala sebevraždu nebo ji někdo zavraždil. Vztah se s Deborah a Marcelem začne ničit, přičemž se najednou objeví Robert (Hilton), zpočátku se zdá, že je to jen zbytečná postava, jenže se později ukáže, že i on má v tomhle filmu svý místo. Tušil jsem, jak to skončí,takže mě pointa nijak zvlášť nepřekvapila. Nejvíc jsem se těšil na hudbu od Nory Orlandi, jenže ta byla dost nevýrazná. Naopak musím pochválit vynikající kameru Marcela Masiocchiho (Poslední kanibalové). Film nenudí,což je plus, ale čekal jsem něco víc. (16.08.2020)

Moc krásně natočená italská giallo/detektivka. Příběh plný intrik a otazníků, mě chytl hned na začátku a já si užíval až do konce. Tenhle typ filmů prostě žeru. Nemůžu si pomoct, ale i když se většinu času zdánlivě vůbec nic neděje a hrdinové jen vykonávají běžné činnosti, tak já si vychutnávám pěkné záběry, exteriéry i interiéry, skvělou hudbu, dobové účesy a vůbec módu 60. a 70.let. Navíc obsazení se dá v rámci gialla nazvat přímo hvězdným. Tempo filmu je samozřejmě vražedně pomalé, napětí ale graduje, závěr je velmi povedený, atmosféra místy příjemně pochmurná, násilí jen minimálně a nahota vkusná a decentní. Pro mě pecka, které se dá vytknout jen občasný technický zádrhel, jako jsou trable se zvukem a střihem. 95% (12.12.2012)

Hned po Paranoie jsem narazil na Carroll Baker a Jeana Sorela v hlavních rolích v dalším, o dva roky starším filmu. I tentokrát jsem neměl problém předem odhadnout jak vše dopadne a i tentokrát se zábava rozjížděla pouze pozvolna. - - Po druhém zhlédnutí jednoznačně jenom nuda a nuda, pokud se tomuto filmu vyhnete, chybu neuděláte. (27.08.2009)