Můj vysvlečenej deník

Vysvlečený deník Martina Dolenského má dva problémy, bohužel asi dané i tím, jak vypadá svět jeho cílové skupiny - za prvé nemá o čem by byl, a díky tomu, za druhé, je o ničem. Půl hodiny čekáte, jestli se ty náhoďácké odnikud nikam se plácající záběry, v nichž mladí a obvykle celkem schopní adepti héreckého umění opovrhují city všech kromě svých vlastních, uberou k něčemu, co by jim dalo nějaký smysl, ale ne... a kupodivu to tak zůstane až do konce, kde je nám objasněno, že život nejsou sluníčkové happy endy atd. Problém je, že konfrontace zpovykané sobecké mládeže s vážnými věcmi je natočena tak, že vám dokáže být naprosto lhostejná, a když naskočí závěrečné titulky, zmůžete se jenom na myšlenky "Ehm, no, kde se stala chyba, že jsem nic z toho tenkrát takhle nevnímal, a když jsem se s tím setkal, chtěl jsem tomu dát pěstí?" a "No ty vogo, jak zařídit, aby z mých dětí tohle nevyrostlo?" Záměr byl možná dobrý, ale díky režii si z celého tohohle "zážitku", kterým byl zabit nedělní hlavní vysílací čas na veřejnoprávní televizi, pamatuju jen to, že když mají fiktivně bestsellerové (ne tak úplně jako Ultraviolet, která neznámo proč dělá, že je podle comicsu, když není, ale celá Johana Rubínová je jakýsi zvláštní sociální projekt Jana Hlaváče) týnejdžerky splín - pardon, deprese s naordinovanými prášky - tak jdou chlastat šáňo do fontány uprostřed nákupní galerie - hlavně ty z nich, které jsou těhotné a vědí o tom. Palec nahoru pro Petru Špalkovou a vlastně vůbec všechny dospělé herce... ale o nich to jaksi být nemělo, že?;) Z hlediska diváckého je tohle naprosto zbytečná záležitost - kdyby se tu deziluzivně fetovalo, poslouchala se Nirvana (opožděně přeju všechno nej k jubileu nalezení osvícení, Kurte;)), a páchaly se sebevraždy, chápal bych to líp, i když bych to svým dětem asi taky nepouštěl. Veronika Kubařová by měla brát rozmanitější role než štětkoidní sociální retardy - svým z některých úhlů hezkým ksichtíkem to totiž opravdu nezachrání. Ačkoliv otázka - přiznačná i pro celý Deník - zní, co vlastně tato mladá žena, nejprve neuvěřitelně zaláskovaná do o 17 let staršího rejžoproducenta Karla Janáka a poté do "jen" o devět let staršího režiséra Pavla Kheka (náhoda, že?;)) od života chce... 40% (14.04.2014)

Tři a půl, velmi sympatické překvapení. Přirozené herecké výkony (skvělá Veronika Kubařová, skvělá), režie, která odsýpá, příjemná hudba a vcelku zajímavý děj. O knižní předloze jsem dodnes neměl ani ponětí. Příběh, natočený podle ní, se ale může chlubit tím, že vypadá vážně jako ze života. A to se nejen v českých filmech cení.__P.S. Tak dnes jsem se (po roce a půl) dozvěděl, že žádná knižní předloha neexistuje a já se stal obětí čísi mystifikace. Že by mi to ovšem vadilo, to ne. (30.12.2012)

Po dlouhém představování se vydělí základní sestava hrdinů, přičemž na dívky se hezky dívá a mladíkům vévodí pár výstředníků. Zažívají bujaré mejdany, zlomená srdce, zrady, trucy, výlety, úlety. Jejich vrstevníci se na plátně nejspíš najdou ve věrných situacích i díky jazyku, starší si vybaví léta, kdy se všichni rodiče jeví jako trapní ignoranti, a ocení přerod Petry Špalkové v roli dívčiny macechy. Nálada sedí, ale chybí silnější obsah a hlavně energie Snowboarďáků, tak nakažlivá, že většinu chyb spláchla. (18.12.2020)

Vždy jsem ohromen z názorů juniorů, kterým rodiče všechno dovolí, nic jim nezakáží, před agresory je chrání a přesto jsou to kreténi. Mému údivu se není co divit, protože taky jsem rodič a žádná jalová léta jsem určitě nikdy neprožil, protože jsem od narození dokonalý. Je-li tohle skutečný odraz dnešní mládeže, tak musím konstatovat, že promiskuita i deprese nabraly slušné obrátky, ale sledovat to na obrazovce mi žádný zasloužený orgasmus nepřineslo. Na druhu stranu se na slečny celkem dalo koukat, muzika se rozhodně dala poslouchat a celé to uběhlo tak rychle, že jsem se ani nestačil akademicky ponudit. (15.01.2014)

Film nabízí na první pohled zajímavou premisu, která dokáže na počátku zaujmout, ale postupem času zjišťujete, že se příběh příliš zajímavým směrem nevydá a jakékoliv další naděje na kvalitní podívanou zazdívá velmi lacině, skoro až amatérsky vyhlížející vizuál, který mnohdy působí pro profesionální produkci až neuctivě. Ačkoliv je tedy Můj vysvlečenej deník nepříliš povedeným kouskem, má několik světlejších momentů, ve kterých solidně funguje a dokáže zaujmout, ale pak bohužel hned něčím potenciál zazdí. (16.03.2018)