Hořící keř

Nebudu se pouštět do argumentačního střetu s některými komentátory z mé topky, a brojit proti jejich (pro mě nepochopitelnému) požadavku na korektní "objektivitu" ani proti neadekvátní potřebě rozvádět myšlenky o tom, že současnost je stejně prohnilá, jako období totality. To je vážně spíš důkaz oné nic neříkající a po povrchu věci plující "blbé nálady". Pro mě jde každopádně o jeden ze tří nejlepších "českých" porevolučních snímků a zároveň o další důkaz, že zdaleka největší problém naší kinematografie tkví v tom, kteří režiséři se dostávají k financím pro natočení celovečerních snímků. (11.01.2014)

Všem těm vlastencům, kteří do kin posílají filmy jako přes kopírák na to samé téma, akorát s jiným názvem - takhle to má vypadat. Ukazovat vám to musí Polka a v kinech to paradoxně uvidí jen klikař... Kvalita by mohla Hořícímu keři platit za reklamu, protože tolik kvality pohromadě jsem neviděl ani na olympiádě. Už se mi ale to neustálé vracení a hnípání se v minulosti pomaličku zajídá, protože z něho mám pocit, že slovo úsměv přibylo v česko-slovenském slovníku až po revoluci. Je dobré připomenout si občas historické milníky, ale docela by se mi ulevilo, kdyby k tomu do budoucna sloužily už jen státní svátky a kdyby se Hořící keř stal třešničkou na dortu a špuntem zároveň. (Challenge Tour 2015, film č.30) (27.04.2015)

Poněkud edukativní momenty snímku (autor scénáře má ale za sebou vynikající analýzu v knize o začátcích normalizačního Barrandova) vyvažuje (na televizi dvojnásob) vybroušené řemeslo (v zemi, kde se filmařem může stát každý) a důležitost tématu (s přihlednutím k přehnaným pózám všudem kolem dokonce trojnásob). (30.05.2013)

// Perfektní! A já se fakt bál, že už z našich luhů a hájů nikdy neuzřím nic silnějšího, než Karamazovi popř. možná vychvalovanou Terapii. A ejhle, stačilo zavolat HBO, polský talent (šak Polsko je blizko, tak co by ne hej) a vznikl dost možná až Oscarový materiál, který po tříhodinovém maratonu rozhodně přesvědčil, že bychom nad tou naší maličkou středoevropskou zemičkou ještě nemuseli lámat hůl. Ačkoliv aktuální politická situace k tomu dost vybízí, že Miloši? (16.11.2013)

Těžko na tomhle filmu hledám šrám. Nejvíce mě vyděsila plíživá normalizační destrukce duše. Z dnešního pohledu jsou hranice mezi dobrem a zlem vidět poměrně jasně, ale tehdy, když byla minulost ještě současností, mnozí sklouzli na "temnou stranu" docela nepozorovaně, třeba jen pro snahu ochránit své nejbližší. Cesta pak vedla od kompromisu ke kompromisu a nakonec ke zlomenému svědomí. Agnieszka Holland mi připravila mocný apel vůči mravní ukolébanosti. Burcuje mě, abych si dával pozor na všechny snazší, příjemnější a bezpečnější životní volby, za něž se platí byť jen trochu nahrbenými zády. (18.12.2013)