Tři barvy: Modrá

Kieślowski je jednoduše natolik osobitý autor, který má svou vlastní vizi a svou vlastní poetiku, že pokud se vám líbil jeden jeho film, budou se vám líbit i další. Ne proto, že jsou zábavné (humorné), ale proto, že mají co vyprávět. Děj vždycky něco řekne, a to jak příběhem, tak i postavami, kdy Juliette Binoche je neskutečná. (05.03.2016)

Modrá je sýta farba temnoty smutnej duše, aj blankytný odtieň neistých zajtrajškov. Snáď v každej scéne je tak desať pocitov na jeden náznak deja. Silný zážitok. Ale vyhradzujem si právo zmeniť hodnotenie v kontexte ďalších dvoch častí trilógie. Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň v Strednej Európe). (23.09.2015)

Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. (13.05.2008)

Kieslowski dokazuje, že je nejenom vnímavá a citlivá osobnost, ale také tvůrce s výrazným obrazovým cítěním. Spousta scén, které by se klidně daly odvyprávět "obyčejným" způsobem, aniž by utrpěl jejich význam, se pod režiserovýma rukama stávají až uměleckým zážitkem. I kostka cukru rozpouštějící se v kávě může být krásná :o) Ale popravdě řečeno, hlavním tahounem tady není Kieslowski, ale božsky hrající Juliette Binoche, její úsporné herectví, které, ač oproštěno od expresivních výrazů (chce se říci bohudík), přesto sálá emocionalitou a vnitřní silou. Věřil jsem jí všechno. 5* si nechávám, až co ostatní ´barvy´(ještě jsem neviděl). Třeba mě ten pravý vrchol ještě čeká :o) (27.03.2006)

Tři barvy: Modrá jsou nepochybně velmi kvalitním snímkem, s vynikající Juliette Binoche v hlavní roli ženy, která se po svém pokouší vyrovnat s těžkými událostmi. Co se však týče nějakého emočního dopadu, ten se u mě bohužel nekonal. Juliettina postava je ztvárněna velmi chladně, nepřístupně, jakoby nechtěla, abychom pronikli do jejího nitra, k jejím emocím. A právě podobně, jak byla vylíčena její postava, jsem i já, coby divák, neprožívala žádné emoce. Téměř žádné scény se mnou nepohnuly. Jistě svádí úporné vnitřní boje, ale ty zůstanou tak perfektně skryty pod její zdánlivě chladnou a vyrovnanou tváří, že na povrch se tak její pocity vlastně po celý film téměř nedostanou. Tedy, alespoň ne v té formě, kde bych dokázala plně pocítit její bolest, strach či výčitky. "Modrá" je velmi osobité dílo, které se však v prožitku může u diváků značně lišit. (25.11.2012)