Tři barvy: Modrá

Je tezke neco napsat k tomuto filmu. Jsou zde dominantni tri filmovi cinitele a to: Hudba, krasna hudba, ktera zvolna prolina celym filmem, a je to zakladni pilir filmu, na kterem pak stavi vykony hercu, coz je druhy cinitel. V cele s Juliette Binoche, nestastnou hrdinku, ktera ztrati v jeden okamzik vse, na cem ji v zivote zalezelo. Postupne se ji vsak dari s tezkou situaci bojovat a hlavne za pomoci pritele jejiho muze Oliviera znovu zacina zit. Presne tyto hercke vykony ladi s peclive vybranou hudbou, a vytvareji tak perfektni spojeni, ktere zachytila mistrna kamera, coz je posledni, treti cinitel filmu. Kamera je zde opravdu detailni, zachycuje vse, i to ceho by si clovek ani nevsiml, co by mu nepripadalo v dany okamzik dulezite, ale prave to nedulezite, je mnohdy zasadni a je potreba si toho vsimat. Dohromady spolu vytvareji tento nadherny film, ktery rozhodne stoji za shlednuti. Ja sem v danem zanru novacek a od Kieslowskeho je to prvni film, ktery sem shledl a tak si nemohu dovolit ten luxus srovnani s jinymi filmy, ale i bez toho film upoutal moji pozornost, a nemohu se dockat na 2 dalsi filmy teto trilogie. (12.07.2006)

Musím zopakovat to, co jsem napsal u Červené: dokonalý a bezchybný film. Červená sice stojí o stupínek výš díky své větší komplexnosti, ale i v Modré prakticky každá věta, replika, dialog představuje hlubokou myšlenkovou studnu, prakticky každá scéna má svou pocitovou barvitost, v tomto případě ve vážných hřmotných tónech depresivních modrých odstínů... Moc se těším na Bílou a přes extrémně vysoká očekávání nějak ani nemám strach, že bych mohl být zklamaný. (04.09.2009)

Tři barvy: Modrá jsou nepochybně velmi kvalitním snímkem, s vynikající Juliette Binoche v hlavní roli ženy, která se po svém pokouší vyrovnat s těžkými událostmi. Co se však týče nějakého emočního dopadu, ten se u mě bohužel nekonal. Juliettina postava je ztvárněna velmi chladně, nepřístupně, jakoby nechtěla, abychom pronikli do jejího nitra, k jejím emocím. A právě podobně, jak byla vylíčena její postava, jsem i já, coby divák, neprožívala žádné emoce. Téměř žádné scény se mnou nepohnuly. Jistě svádí úporné vnitřní boje, ale ty zůstanou tak perfektně skryty pod její zdánlivě chladnou a vyrovnanou tváří, že na povrch se tak její pocity vlastně po celý film téměř nedostanou. Tedy, alespoň ne v té formě, kde bych dokázala plně pocítit její bolest, strach či výčitky. "Modrá" je velmi osobité dílo, které se však v prožitku může u diváků značně lišit. (25.11.2012)

Dívat se na tenhle film pro mě bylo jako číst knížku od Waltariho. Syrový obrazy vyjádřený jediným pohledem. Krásnej film. Když podřeřeš rostlině kořeny můžou nastat jen dvě varianty. Uschne, nebo se chytne a drží se ještě pevněji. Julie se rozhodně uschnout nechystá i když má kořínek pěkně pocuchanej. Tempo filmu mě pomalu a intenzivně tlačilo kupředu. A jak říká klasik von der Vogelweide: "Nejklidnější toky jsou často nejhlubší." Tak mi věřte, že tahle MODRÁ je zatraceně hluboká. (14.05.2008)

Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. (13.05.2008)