Láska nikdy neumírá

Stále fascinující hudba a výkony, ale Phantom of the Opera je jenom jeden (aneb dvakrát do stejné řeky...). Anna O´Byrne (Christine) a Sharon Millerchip (Meg) hrály předtím tyto role i v melbournském provedení Fantóma opery. Vedle F. Forsytha byly hlavními scénáristy Ben Elton a samotný A. L. Webber (23.12.2017)

Pokračování slavného muzikálu A.L.Webbera "The Phantom of the Opera" - zůstává dokonalá hudba, děj je jak vystřižený z mexické telenovely (ale ostatně i původní Fantom není úplně vrchol kreativity a napínavosti) a v tomto případě (záznam australské inscenace) se k tomu přidává kýčovitá přeplácaná výprava a průměrní herci, kteří nadpůrměrně zpívají. V celé té pompéznosti, hudební i scénické se ztrácí to hlavní - herectví a emoce a je to jaksi utopené a pro běžného diváka to bude nudná podívaná. Muzikál je to po hudební stránce dokonalý, místy pro mě povedenější než původní Fantom, ale jelikož mám také srovnání s londýnským nastudování, kde herci byli o třídu lepší, tak nemůžu hodnotit příliš vysoko. Každopádně je škoda, že tento muzikál ve světě neuspěl, zasloužil si leší osud... (13.08.2012)

Když jsem viděla, že je tenhle "film" červený, docela jsem se bála, že mi asi něco ušlo. Ale když si tak pročítám komentáře, zas tak mimo nejsem. Hudba byla nádherná, s texty už jsem měla docela problém, o něco hůř jsem snášela herecké projevy a kvůli příběhu jsem Love Never Dies málem ani nedokoukala. Některé momenty mi přišly opravdu zoufale trapné už v základu, takže ani jiné herecké obsazení by je nezachránilo. 3 hvězdičky dávám za hudbu a taky trochu z nostalgie, Erik je Erik. (13.02.2017)

Původně jsem tomu dala tři hvězdičky, ale pak mi došlo že vlastně není za co. Ano, hudba je krásná (ačkoliv tady tak vyzdvihovaná The Beauty Underneath už je na můj vkus až moc daleko od Fantoma, někdo tu hezky napsal, že je to příšerně kabaretní) Nelíbilo se mi ani australské obsazení, ale myslím, že ani moje milovaná dvojice Ramin a Sierra by tenhle paskvil nezachránili. Protože narozdíl od ostatních mi nepřijde, že by to fungovalo líp jako samostatný muzikál a nedokážu to ani vnímat jinak, než jako pokračování POTO. !!! SPOILERY Znovusetkání neni špatný motiv, vůbec. I bych přežila, že si Christine nakonec vybere Erika. Ale proboha! Raul alkoholikem?! Gustav?! WHAT THE HELL?! To se jako stalo jak? Fantom najednou vůbec neni zlej, ale ani trochu svůdnej, s Raulem si nakonec skoro padnou do náruče, Meg Giry jako zoufalka snažící se dostat Erikovi do kalhot... Při závěrečné scéně už jsem jen seděla plná zoufalství nad tím, jak může někdo, kdo vytvoří takové veledílo, vytvořit následně tak hnusný paskvil (tohle je jak děj z nejhorší latinsko-americké telenovely). Dávám dvě. A vlastně pořád úplně nevím za co. (05.10.2014)

Je v jistém směru legrační, minimálně mě ten fakt nepřestává bavit, že A.L. Webber jde a natočí sequel k POTO fanfiction rázu. Jsem přesvědčená, že tak učinil nikoli s vidinou balíku peněz, povězme si to upřímně, on prostě potřeboval ukojit v sobě tu rozjitřenou fanynku. Přece každá si přála, aby Christine skončila v těsném náručí zahrnuta vášnivými polibky Erika, ne? Nepochybně. Webberovi je vytýkáno, že z legendy tvoří pouhou frašku, ale považte, kdo jiný by se mohl zhostit této frašky s tvůrčí genialitou sobě vlastní než právě on? Děj je částečně inspirovaný knihou Fantom Manhattanu od Forsytha (kteroužto jsem nečetla, ale v rámci spravedlivého hodnocení bych měla), film se pyšní pestrými kostýmy a kulisami, načančanou velkolepou výpravu, a mě napadá, že Webber bude pravděpodobně ve svém perfekcionismu směle konkurovat Fantomovi. Což je jedině plus. Pravda, místy se kapku nechává unést. Když se Christine horlivě omlouvá za to, že ji anděl hudby, odpusťe mi ten výraz, "ošustil a opustil", a také za to, že jeho syn se vyděsil pohledem do zohavené tváře, mnozí to nekvitovali s nadšením. Však také na prknech museli měnit texty a přepracovávat scénář. Někteří se dokonce schylují k nelibým výrokům, že je děj přitažený za vlasy a pozbývá tu hlavu, tu patu a tu obojí. A musím jim dát částečně za pravdu... Ovšem hudba! Jaké ta skýtá potěšení pro ducha, ty nádherné, podmanivé árie s uhrančivostí se nesmazatelně zadřou pod kůži. Je místy ještě niternější než v POTO, nadpozemsky krásná, má tak božský a opojný charakter, že nezbývá než vyseknout poklonu a hlesnout budiž odpuštěno! Pozn. pod čarou - jako mnozí preferuji originální londýnské obsazení nad australskou produkcí a považuji za věčnou škodu, že neexistuje záznam s Raminem a Sierrou. Ve využití stroje času mám už jasno - půjdu na ně jednou a pak ještě nekonečněkrát. (01.05.2013)