Rok klidného slunce

ad zaujímavosť k filmu. k záverečnej scéne z filmu Zanussi povedal, že keď boli s Andrejom Tarkovskim v Monument Valley, tak Tarkovskij prítomnú scenériu prirovnal k ikone. a hovorili vtedy o tom, kto z nich natočí film, kde by bola scéna situovaná práve v tomto prostredí. podarilo sa to nakoniec Zanussimu... (29.10.2014)

Zanussiho filmy věnující se spíš morálním dilematům moc nestárnou. Tady pro mě bylo těžší se do postav naplno vzít, protože zub času se na výrazových prostředcích už trochu podepsal. Líbil se mi ale jejich postupný vývoj. Oba se vyrovnávají s traumatem války a postupně si, opatrně, zkoušejí připustit, že by možná mohli být šťastní, a sledovat ten vývoj bylo působivý i bez toho, aby mě to rozbrečelo. Příjemný překvapení v nabídce Netflixu. (12.08.2020)

Občas se stává, že jdete odlehlou cestičkou někam do neznáma, nic od procházky neočekáváte, avšak oči máte pozorné a najednou v trávě uvidíte blyštivý kamínek... Tím kamínkem někdy může být i film, jenž je trestuhodně zapomenutý, neznámý, skrytý v záplavě všeljakého balastu, tím kamínkem může být tento snímek Krzysztofa Zanussiho. To se holt stává, i když mně poslední dobou dost často... čím to? Rok spokojnego slonca je krásný i když smutný a beznadějí nasáklý film o dvou lidech, mezi kterými navzdory jazykové bariéře vykvete velmi silný vztah. On je americký voják, který přijel v roce 1946 do Polska vyšetřovat válečné zločiny, ona je vdova, která žije sama se svou nemocnou matkou. Setkají se v ne příliš romantickém okamžiku, avšak důsledky to pro oba má významné. Jejich láska je obklopena všeobecným zoufastvím, obavami z budoucnosti a vůbec poválečnou depresí, kdy kdo může, prchá za hranice... Film je to smutný, ovšem jde pod kůži, je silný. Zpočátku jsem se zdráhal uvěřit vztahu, který stojí jen na gestech a příležitostných tlumočnících, ale pak jsem pochopil. Filmové fanoušky navíc jistě potěší odkaz na Fordův film Přepadení, který hraje též významnou roli v závěrečné scéně. 4 1/2 (11.08.2007)

Milostné komorní drama ze zoufale zničeného Polska roku 1946 mi zůstane dlouho v hlavě. Ano, kdesi v hloubi tam sice cítím počáteční tezi a kalkul, avšak síla příběhu vše přebije - a člověk ví, že přesně takhle to musí být, přesně takhle se věci dějí, takhle funguje Osud, který "se nám podobá". Maja Komorowska jedinečná, Scott Wilson skvělý. A ostatní rovněž. - Snímek jsem viděla v kopii, u níž v posledních sekundách oněměl zvuk. Netuším, zda šlo o technickou chybu, nebo naopak o umělecký záměr ("tiché" slunce). Možná jen kouzlo nechtěného, leč to ticho, to nenaplnění, přetržení, prázdno..., to bylo naprosto přesné. (22.10.2011)

Mistr se prostě nezapře. Způsob, kterým nám byl představen "americký voják" už dával tušit, že tu něco nehraje, že takhle se američtí vojáci v zemích okupovaných nacisty (viz především Itálie) nechovají. Na objasnění nemusíme čekat do konce filmu. Rovněž navazující scéna s bývalým německým komandantem (povelová) je brilantní - a takový je takřka celý film. (09.01.2023)