Jasmíniny slzy

Určitě to znáte, po VIP večírku s Obamou, Gándhím a Bohem si to v poklidu, lehce opit několika panáky dvoutisícileté whisky, štrádujete do své soukromé vily poblíž smaragdových dolů, u vchodu pohladíte svoje aligátory a po vypnutí bezpečnostního systému, který jste koupili od Pentagonu, vstupujete dovnitř. Trošku z vás sice táhne kaviár z jeseterů beluga, ale to není nic, co by nespravila vířivka na střeše. Po koupeli dáte láhev Perrier Jounet a nakonec vkročíte do ložnice, kde na vás v povlečení z dinosauří kůže čeká nahá topmodelka, se kterou si můžete dělat cokoliv se vám zamane. A zrovna jakmile ulehnete vedle ní a rukou jí zajedete pod bříško, přichází tvrdé vystřízlivění a vy se probouzíte s rukou na ulepených slipech po dědečkovi, v pokoji, který sdílíte se svými šesti romskými sourozenci. K snídani si dáte zbytky kočky ze včera a pak jdete s partou podobných mentálů za zvláštní školu děsit slušné lidi svým vzhledem agresivního pičuse. Tak podobné pocity jsem zažíval při sledování této řídké sračky. Nejdřív obrovské nadšení z hereckého obsazení a procentuálního hodnocení, pak ultramegagiga zklamání. Varováním mi mělo být již to, že moje asketka nejdražší tomu dala plnej počet a to je jasný znamení blížícího se průseru. Nedokoukal jsem to, protože jsem se cítil vyloženě trapně a pod náporem studu opustily prostory pubického strniště dokonce i moje filcky, aniž by se rozloučily. Fuj! Ten Vůdy mi teď nějak nesedl. A to jsem to napsal ještě jemně, aby se jeho příznivci náhodou nepokakali. (30.09.2014)

Woody Allen chápe bohaté, (ex)zajištěné lidi, ale nikdy by do svých filmů neměl dávat lidi "normální", protože jim očividně nerozumí, zobrazuje je výhradně jako karikatury, jako škatulky a naplňuje jimi nejzajetější klišé. Jasmíniny slzy fungují co do hlavní postavy, i díky skvělému ztvárnění Blanchettové, ale Allenův snobismus nedovoluje dostat se až do hloubky, protože zasazení téhle postavy mezi "normální" lidi je spíš nepovedená komedie než hořké drama. (19.01.2014)

Som rád, že je vidieť, že Woody Allen nezaháľa a kráča s dobou. Blue Jasmine (paradoxne vizuálne ladená do nažltlého odtieňa) je elegantne smutná, ironicky sklamaná, pesimisticky zvádzajúca svoj boj so životom a depresiou. Allenove filmy sú až na pár výnimiek v poslednej dobe skôr smutné než veselé, nemajú ten niekdajší nadhľad a bláznivosť, ale sú čo do humoru striedmejšie a viac "zo života". Blue Jasmine je najmä film o odmietaní pomoci, nepripúšťania si reality a z toho vyplývajúcej nemožnosti vymaniť sa z bludného kruhu rozpadávajúcich sa vzťahov a tvrdých nárazov na dno. Rozprávanie v dvoch líniách a kontrast dominancie Jasmine a Ginger v domácom prostredí, ktoré zadáva možnosť na divácke porovnanie spolu s výkonom Cate Blanchett sú hlavným esom v rukáve. Už je to tak, Woody Allen prepadol depresii. Snáď nie nadlho. 75% (29.07.2014)

Do tkáně tohoto pozoruhodného filmu lze vložit více variant. Tou nejpodstatnější je však - vložíme-li do hry film samotný, odloučený od ostatního celku Allenova díla, dramatická duální studie charakteru parazita. Parazita, jehož tragédie se ozřejmuje postupně, záběr po záběru, retrospektiva po retrospektivě. Jeanette, která sebe samu přejmenovává na Jasmínu, je plně charakterizována už skvěle promyšlenou úvodní scénou. Sedíc v pohodlném křesle první třídy letadla, mluví - zdánlivě samozřejmě a uvolněně - o svém životě. Namísto okolí však zajímá jen jednu ženu: sebe samu. Zdánlivě retardovaná stařenka, čas od času konvenčně přikyvující Jasmíniným větám, ve skutečnosti vnímá jen barvu Jasmínina hlasu. Teprve při odchodu z letiště Jasmína zjišťuje skutečnou kvalitu stařenčina zájmu-nezájmu. Obdobně vyznívá i závěrečná scéna odchodu z Gingeřina bytu; stařenku plně nahrazuje sestřin partner-navrátilec. Mnohé naznačuje i křečovitost Jasmínina úsilí při hledání práce; kdysi talentovaná studentka antropologie se jen s obtížemi prodírá začátečnickým počítačovým kurzem (neobejde se přitom bez pomoci své mladší kolegyně) i nudnou prací v lékařské ordinaci. Arogantní nechuť připustit si definitivnost svého pádu z vrcholu společenské pyramidy, k níž nemálo sama přispěla a odcizila si tak svého adoptivního syna, prosvítá postupem času dílem stále zřetelněji. Nadměrné braní prášků a pobyt u "cvokaře" jen dokreslují skutečné kontury reality, v níž je nucena žít. Arogance postupně retarduje v křeč a zoufalství znovu psychóze propadající Jasmíniny vlastně nedospělé osobnosti. Modrá barva, symbolizující tento rozvrat, je nejvíce patrná na motivu písně MODRÝ MĚSÍC (duálnost kompozice můžeme spatřovat i v bipólu New York-San Francisco; obě intelektuální metropole Ameriky symbolizují v jednom případě zašlé bohatství, k němuž Ginger jen naivně vzhlíží, jsouc trpěným hostem, v případě druhémjejí srdečnost, s níž svou neblahou sestru přijímá, a úpadek, jemuž Jeanette-Jasmína nenávratně propadá). Určitou naději reprezentuje jen otevřený, nic nikomu nenapovídající nesentimentální syrový konec filmu. Už jen popis těchto scén i Allenova citlivá práce s retrospektivami naznačují, že vynikající výkony Blanchettové i Sally Hawkinsové by byly bez Allenovy režie nepředstavitelné. Jemností rukopisu i citlivým vedením herců a ponorem do sociální skutečnosti americké současnosti JASMÍNINY SLZY připomínají nejlepší díla italského neorealismu. (19.08.2013)

Jasmína. Elegantní dáma na úrovni s brilantními způsoby a vytříbeným vkusem. Celý život nepracovala a pouze plnila roli ozdoby rodinného krbu zámožného podnikatele Hala. Poznamenaná životem v přepychu dopadá tvrdě na dno, když se jí manželství rozpadne a ona přijde doslova o vše. Chtělo by se říci, že tohle je příběh o překonávání životních útrap, ale ve skutečnosti je to jen detailní pohled na totální destrukci lidské psychiky. Když se panička vytříbených mravů přestěhuje ke své sestře, aby se vyhrabala z nejhoršího, kontrast a rozdíly mezi nimi jsou najednou dvojnásobné a do očí bijící. Společně pak sledujeme, jak úžasně umí Cate Blanchett hrát. Film nám vlastně nic moc nenabídne a chybí některé dost podstatné části, které horko těžko sbíráme retrospektivně po celou dobu vyprávění. Navíc konec nepřinese uspokojivé rozuzlení a to jen podtrhuje tu depresivní náladu, která z filmu čiší. Ze specifikace žánru bych naprosto a rázně vyškrtl slovo "komediální", protože moc věcí zde k smíchu není. Detailní náhled do rodinných problémů působí spíše rozpaky a z výborného ztvárnění hlavní hrdinky má člověk chuť spáchat sebevraždu. Jediné, co občas působí komediálně, je zvolená hudba, která tak trochu cynicky podkresluje tíživou atmosféru. Věřil jsem, že to bude o něčem jiném, ale tohle také beru. Překvapivě upřímné, ovšem na plný počet to není. 80% (19.03.2014)