Sbohem jazyku

Zbohom, jazyk? Skôr zbohom oči a zbohom žalúdok. To, že režisér skladal úplne nezmyselné zábery s úplne nezmyselnými rečami by som ešte ako tak pobral, ale že sa na to vyslovene nedalo pozerať, lebo ste vďaka 3D prevedeniu nemohli kvalitne ani čítať titulky a čím viac ste sa snažili, tak vám bolo o to viac a viac na vracanie (áno, doslova mi došlo ťažko od žalúdku a nie, nejedol som predtým nič ťažké)? To, že zo sály po krátkej dobe odchádzalo kopa ľudí hovorí samo za seba. Čo týmto všetkým chcel básnik povedať skutočne netuším. (16.09.2014)

Godard jako postmoderní mistr filmové dekonstrukce, a to dekonstrukce významů obrazů i slov. Tedy toho, co utváří lidskou realitu, kdyby to ve skutečnosti nebyla námi konstruovaná fikce. Aneb, jak se praví v úvodu, člověk uniká z fantazie do reality (jejímž základem nemůže být proto právě nic jiného než fantazie), z Přírody do Metafory (jak se jmenují dvě kapitoly tohoto filmu). A je tu další Godardův film, aby nám dokázal, že naše fantazmatická realita se skládá jen z náhodně poskládaných střípků obrazů, zvuků a vět, jejichž význam se po vytržení z ustáleného kontextu vyjeví jako dokonale prázdný a nepochopitelný. Až do doby, kdy si je složíme do nové jednoty. I když i ta bude jen odrazem našeho vnitřního vědomí, pohybujícího se v metaforách, konceptech a abstraktních významech, jež nás oddělují od pravého světa. Tím však netrpí pes, jak již věděl Rilke, a proto i člověk může objevit ztracenou Přírodu/ realitu pohledem zvířete, jediným pohledem, kterým člověk může sledovat vnější svět a ne jen svůj vnitřní, vědomý (svět útržků slov a vět, útržků filmů a knih). Stačí jen následovat základní dvojice: lásku a smrt, utrpení a onen svět. A k tomu hlavně Godardova psa. /// JLG opět na stopě bodu, o nějž se rozbíjí každá totalizace, bodu, v němž se otevírá nekonečno - ať už nekonečno možných cest společnosti, minulosti i budoucnosti, obrazů (...) - a s ním i svoboda. /// Jinak JLG má v 84 letech stále více nápadů s formou než kdejaký hollywoodský "bůh". Např. demonstrováním 3D tím, že nechá vést dialog lidi sedících za sebou (a jež by se v 2D normálně překrývali) nebo třeba tím, že rozdvojí obraz a pak jej opětovně nechá splynout (a vytváří tak další ze zcizovacích efektů, jež zkoumá už od prvopočátků své tvorby.) /// Viděno v kině ve 3D i 2D - určitě vyhledejte 3D verzi, bez ní je ná plátně zkrátka o jednoho ze tří goDardů méně. (09.10.2014)

[Cinematik 2014] Istý článok pojednávajúci o Adieu au langage niesol titul "Godard a jeho pes". Výstižné. Ignorujúc protichodné názory haterov filmu (ktoré som si však pozorne preštudoval), rozhodol som sa prispieť svojou troškou, prachobyčajným náhľadom individuálnou optikou mňa ako diváka na zatiaľ posledné dielo veľkej osobnosti francúzskeho filmu. Večný avantgardný solitér a svetobežník-ideologický bigamista (ako tu bez ustania dokazuje) Jean-Luc Godard dosiahol úrovne konštantne sebestredného videoartu, ktorého egocentrická zahľadenosť do seba z neho činí rýdzo autorský fragmentálny rukopis. Na jednej strane nevyberavá vivisekcia fenoménu 3D (aneb kto chce kam, pomôžme mu tam, uhladená vizuálna atrakcia, ktorá sa stala symbolom dokonalosti diváckeho zážitku je tu s humorom Godardovi vlastným pokrútená a zvíja sa v komických kŕčoch) a opäť rušivá strihová skladba a montážna skratka (dohnaná do extrémnej opozície priľahlej stránky polarity akčného filmu - francúzskej gangsterky (pre plné pochopenie odkazujem na debutové A Bout de souffle), plus neodmysliteľne súvisiace mimozáberové násilie tu použité na povznesenie chvíľkového softhumanistického akcentu), na strane druhej ohromná studnica ideologických, mysliteľských, politických i literárnych prameňov, ktorá dáva postmodernistickej vízii vzťahového modelu "boy meets girl" v dramatickom žánrovom vzorci obšírny kontemplatívny rámec (príroda, ľudia, láska, svet, náboženstvo, spoločnosť, historická skratka, režimy, násilie, krása, smrť). Na prvý pokus sa tak nepripravenému divákovi môže zdať zmäteným, zmätočným a neusporiadaným bujarým opájaním sa samým sebou senilného starca, ktorý už nemá spoločnosti viac čo povedať. Godardovi však nejde (a ani nikdy nešlo, akákoľvek iná interpretácia jeho tvorby je chybná) o blaho a spokojnosť diváka; zosilňuje prostriedky na čo najdôslednejšie znepríjemnenie zážitku zo sledovania a zneužíva k tomu práve 3D, ktoré dlhodobo pranieruje za jeho povrchnosť a nedokonalosť, striedanie zvukových kanálov, utínanie scén, dialógové prechody (a práca s jazykom vôbec, ako na ňu odkazuje už názov, syntax tu hrá prim a jazyk ako nástroj vyjadrovania je pozbavený historických príkras a odsúdený na zánik ako zastaralý prostriedok komunikácie vyvíjajúci sa do bodu, v ktorom "každý bude potrebovať tlmočníka, aby rozumel tomu, čo hovorí") a čokoľvek, nad čím vládne železnou rukou revoltujúceho demokratického diktátora. Na detailný rozbor tohoto diela je potrebné ho vidieť ešte cca 9 krát a zavŕtať sa aspoň do polovice citovaných filozofov, umelcov, politikov či literátov, takže sa chýlim do finále. A keďže si môj komentár vyžaduje pseudohumorné zakončenie, dovolím si poznamenať, že toto skutočne nie je nič pre filmových dyslektikov trpiacich mozgovou dystrofiou. Či si to niekto zoberie osobne alebo označí za blábol, je mi z tej duše jedno. "Ach, bohové!" "Oh, film!" 85% (16.09.2014)

Co bylo na filmu nejlepší? Pes, závěrečné titulky, pralinka poté a myšlenka, že jen v sraní jsme si zcela rovní. Jinak se přiznávám, že intelektuální éra mého bytí již minula, tudíž mě roztříštěné myšlenky, experimentální snažení a umělecký narcismus příliš nebraly a zkazily i to málo pěkné, co na filmu bylo. (16.10.2014)

Jedna hvězdička za nahatinku. Upřímně řečeno, příliš na mě intelektuálský film. Myšlenky vycházející z několika lidí jako by byly rozstřihány z nějaké knihy a pak náhodně slepené dohromady. Ono by se to možná dalo číst a o každé myšlence popřemýšlet, ale na to není ve filmu čas. Trošku mi to připadalo, že ten čokl, který se tam neustále pletl, to měl ve svých myšlenkách spořádanější, než ta dvojice protagonistů. No, a když jsem nějakou tu myšlenku stačil přece jen vstřebat, tak jsem zjistil, že s ní jako člověk odmítající dnešní liberalismus vůbec nesouhlasím. A to jsem měl Godarda v jeho klasickém období dost rád. (11.11.2017)