Princezna a bojovník

Lola byla sice originální, ale byla to spíš hříčka než film. Tykwer tedy dokázal, že dovede skvěle i vyprávět příběh a dokáže při tom působit stejně svěže a zajímavě. Franka Potente si po Lole vyzkoušela naprosto odlišnou postavu a zvládla to na jedničku. Perfektní romance (nebo je to spíš pohádka?). (02.11.2004)

Nějak jsem tomu nepřišel na chuť, přišlo mi to dost dlouhé, dějově nepříliš zajímavé, a veskrze to ze mě nedostalo žádné emoce a bylo mi lhostejné, jak to dopadne. Koukat na Franku Potente mě celkem baví, což už se ale nedá říct o Bennu Fürmannovi, jehož postava mi ani nebyla moc sympatická. Celkově mi přišlo, že ten film strašně zestárnul (na to, že není starý ani 20 let, ho na ČT Artu odvysílali ve fakt hnusné kvalitě), a možná mělo smysl ho vidět tenkrát, když to šlo v kinech, ale dneska už mi přijde, že dohánět znalost nějakých starých Tykwerových filmů je v podstatě ztráta času, a kdybych to neviděl, o nic bych nepřišel. Taky mi u toho filmu vadí jeho divný název, který navíc v české podobě z císařovny udělal princeznu, což prostě nedokážu pochopit (podobně jako ten prohozený slovosled - má to být "Bojovník a císařovna", ne "Princezna a bojovník", takové svévolné změny názvu mě prostě strašně iritují). (24.11.2019)

Vlastně je to pro své období celkem ikonický příklad evropského artu pro širší veřejnost. Pomalý příběh u dvou uťápnutých outsiderech, jejichž vykolejenost vytváří prapodivné situace, které umožňují předvést režisérovi a kameramanovi, kolik toho vlastně mají v rukávu. Lze to úplně stejně nenávidět jako si to pustit k tělu, protože scénář je zamořen všelijakými berličkami, skrze které motivuje příběh, aby se dále děl (viz slepý kamarád protagonistky se chce objímat v jedné jediné chvíli, kdy ona chce být sama, tak ho odbude a on se hned vydá jíst zářivku. Jíst zářivku?! Ano, jíst zářivku.), ale zároveň ty přerostlý děcka v hlavních rolích jsou v něčem hrozně roztomilá (třeba Franka Potente, co pořád chodí, jakoby jí praskla voda) a díky tomu se například podařilo vytvořit z polní tracheotomie nejromantičtější scénu roku. Flus. Tykwer a Griebe byli dvojka, která dokázala přemazat kdejakou scénáristickou divočinu do dechberoucí vizuální podívané a není divu, že po nich sáhly zahraniční prachy. Že druhý jmenovaný naposled kotvil i měsťácké podívané 25 km/h je smutným dokladem aktuální úrovně německého filmového mainstreamu. Mimochodem režisérův trademark, totiž demonstraci teorie motýlích křídel a neovládnutelná vzájemná propojenost věcí se objevuje i zde. (05.11.2020)

Tom Tykwer bohužel není "můj" režisér. Odtažitý romantický styl sice z jeho filmů dělá neobvyklé a originální podívané, oproti běžné hollywoodské produkci a audiovizuální stránka také dokáže nadchnout ale přílišná pomalost a možná až přehnaná odtažitost jeho děl už pro mě tak působivá není, ačkoliv to je režisérovo know how. (29.03.2011)

Už si z toho pramálo pamätám, ale ten príjemný pocit ostal. Príjemné prekvapenie, hlavne preto, že som sa bál dĺžky. Rozhodne menej na efekt ako Lola, a viac od srdca. Asi jediný krát od Tykwera od Loly, vrátane nej. Len ten záver bol trochu zbytočne naťahovaný .Od roku 2000 ma nemecká kinematorafia ešte nesklamala. Možno preto, že si uvážlivo vyberám, ale aj tak. (01.08.2009)