Ivanovo detstvo
Ivanovo detstvo
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Ivan's Childhood
Režie:
Andrej TarkovskijKamera:
Vadim JusovHudba:
Vjačeslav OvčinnikovHrají:
Nikolaj Burljajev, Valentin Zubkov, Jevgenij Žarikov, Stěpan Krylov, Nikolaj Griňko, Valentina Maljavina, Irina Tarkovskaja, Dmitrij Miljutěnko (více)Obsahy(1)
Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P. Sartre) vypráví příběh 11-letého "dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkosti, úplné přivlastnění světem nenávisti, pomsty, rizika a smrti, odcizení se všemu a všem bez náznaku touhy žít a přežít. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisti před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody (makrodetaily krajiny, všeříkající siluety stromů - frontové zuhelnatělé pahýly, něžné břízy v týlu, skryté významy plynutí vody v řece, hladina močálu, odraz chvějící se hvězdy v hloubce studny, pomalu se kutálející jablka vypadlá z auta a ohryzaná koňmi...). Snové vodní třepetání se při Ivanově běhu s děvčátkem mělkou vodou rýmuje s úsměvy a radostnou dynamikou plnou půvabu a volnosti prosluněného prostoru, zatímco kontrastní svět války má stroze odměřenou dynamiku jakoby spoutaných, ostražitých, sebekontrolujících kroků a gest. Znamenitá je epizoda se šíleným starcem uprostřed vypálené dědiny, který vedle zmateně kroužící, přivázané slípky zamyká vrátka bez plotu - surrealistická vize, která je realitou, podobně jako pochmurná krajina, kterou plave loďka se strnule sedícími oběšenci. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva dle něj formují výboje lidského ducha, umění, obětavá snaha lidí o zachování člověčenství v člověku. V následujících dílech Tarkovskij reagoval na hrozbu možné apokalypsy ještě více osobněji a naléhavěji. Představitel Ivana hraje v jeho druhém filmě ANDREJ RUBLEV mladého zvonaře - fanatika tvorby. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (122)
„My discovery of Tarkovsky's first film was like a miracle. Suddenly, I found myself standing at the door of a room the keys of which had, until then, never been given to me. It was a room I had always wanted to enter and where he was moving freely and fully at ease. I felt encouraged and stimulated: someone was expressing what I had always wanted to say without knowing how. Tarkovsky is for me the greatest, the one who invented a new language, true to the nature of film, as it captures life as a reflection, life as a dream.“ (Ingmar Bergman) „How is it that for the first time in my knowledge the charge of schematism could be sustained against the articles that L'Unita and other leftwing newspapers devoted to Ivan's Childhood which is one of the most beautiful films I have had the privilege of seeing in the last few years? [...] Madness? Reality? Both of them: in war, all soldiers are mad, this child monster is an objective testimony of their madness because it is he who has gone the farthest. It is neither a question of expressionism nor that of symbolism, but of a certain manner of narration demanded by the very subject, what the young poet Voznessenski used to call "socialist surrealism.“ (Jean-Paul Sartre vo svojom dopise Alicatovi, vydavateľovi časopisu L'Unita, ktorý zverejnil negatívnu kritiku Ivanovho detstva po jeho ocenení v Benátkach. Celý dopis. K filmu sa naďalej prihlásil napríklad i Krzysztof Kieślowski.)_____O Ivanovom detstve Ingmar Bergman tvrdí, že prišlo s novou rečou, Jean-Paul Sartre hovorí o žánri postavenom do priamej opozície voči socialistickému realizmu; socialistickom surrealizme. Už vo svojom celovečernom debute prejavuje Andrej Tarkovskij neklamné znaky neskoršieho štýlu a virtuózne ohýbanie klasického filmového jazyka - niekoľko druhov strihu, asociatívna montáž, práca s hĺbkou a ostrosťou záberu, mizanscénou, výrazná zvuková kulisa a jej zápasenie s hudbou a dialógmi, poetické stvárnenie živlov, estetizácia prírody a ďalšie. Ivanovo detstvo hľadí na vojnu viac z odstupu a miesto oslavného pátosu volí tvrdší psychologický prístup k hrdinom spolu s civilným hľadiskom, čo ho približuje k filmom ako Leťat žuravli alebo Pieseň o sivom holubovi. Tie medzi iným pripomína tiež striedaním dejových a lyrických pasáží, v ktorých prehovára najmä obrazom a početnými symbolickými výjavmi. Spoločným prvkom s ďalšou Tarkovského tvorbou je i rozradenie príbehu do pomyselných kapitol, ktoré je viac-menej prítomné v každom jeho filme, nech už je to priamo a explicitne (Andrey Rublyov), alebo ako niekoľkoaktové rozprávanie (Soljaris, Stalker)._____Kontrastné prvky sa opäť zlievajú do celistvého kontrapunktu. Oheň a voda, ticho a hluk, harmónia a nepokoj, detstvo a dospelosť, sen a realita, stiesnený a otvorený priestor, nekonečné vyčkávanie a náhla smrť, poetické a prozaické modely rozprávania. Ivan sa opakovane brodí riekou, ktorú zovierajú dva brehy - jeden ich, druhý nepriateľa. Prichádza o detstvo a poznačený vojnou potláča šialenstvo tým, že predčasne dospieva. Jeho dospelosť je však hrozivá, zatrpknutá a chladná natoľko, že i zúfalé nadbiehanie dôstojníka krásnej zdravotníčke popri nej vyzerá ako naivná detinská pochabosť. Šialenstvo však úplne nemizne - vyčkáva v temných zákutiach a tieňoch expresionistických komorných interiérov, zakráda sa sugestívnymi nočnými morami a halucináciami, vynára sa z desivých spomienok a opäť vnára pod jasnú hladinu vedomia. Nevidieť ho, a predsa je všade navôkol - v tlejúcich trámoch spálených domov, v beznádeji matiek a strachu detí, v dušiach vojakov ukrytých v zákopoch, v troskách lietadla, ktoré sa zo zeme týči ako veľký kríž do nebies. Utiecť pred ním na loďke je nemožné._____A predsa v závere, ktorý sa pre režiséra príznačne obracia k spiritualite, ponúka Tarkovskij východisko. Nájsť spomedzi nekonečných radov stromov ten jeden, ten náš - strom života. Na druhé zhliadnutie docenené - a pochopené. 90% () (méně) (více)
Tohle se s Tarkovského pozdější tvorbou nedá vůbec srovnávat. Styl je nezvykle normální, objevují se typické ruské záběry na břízy, atmosféra nijaká. Akorát představitel Ivana odvedl parádní práci. (1x) ()
Pochmúrne ladený príbeh o chlapcovi, ktorý musel predčasne dospieť pokiaľ sa nechcel zo smútku zosypať. Obrnenie sa pred vonkajším vplyvom a stvrdnúť na kameň je tou najlepšou duševnou obranou keď už človek príde o všetko a ťažko ďalej pre niečo žiť, snáď len pre pomstu. Snímkom sa tak ťahá ťažký závoj šedivej, clivej, viacvýznamovej symboliky osobnej drámy malého chlapca, vo vizuálnej rovine plný smutných vŕb, spálených miest ale aj nádherných prírodných scenérií. Môj prvý Tarkovskij a hneď takáto pocitová lahôdka. 85/100 ()
Pro mne bezchybné...velmi silné psychologické drama. Sugestivní, mistrně nasnímané a zrežírované, excelentně sehrané. Osud jakéhosi Ivana, jednoho z miliónů, kdesi daleko na východě. Příběh dítěte, které vzpomíná na dětství. Stejně, jako dává režisér Ivanovi možnost zasnít se, na chvíli utéct, tak vybízí i diváka k vlastní představivosti. O bezcitnosti války...nacistické zrůdnosti...o (ne)lidskosti v člověku. ()
Místy až poetický film o tragice války nasnímaný s velkou láskou ke krajině, na tanec břízek se jen tak nedá zapomenout. ()
Stejně jako Jeřábi táhnou Michaila Kalatozova nabízí i Ivanovo dětství nezvyklý pohled na válku, a to skrze optiku malého chlapce. Spíše než příběh, který je vlastně poměrně prostý (avšak působivý), je zde důležitá citovost a emocionální dopad na diváka, což naplno vyznívá v poetických snových sekvencích.V kontrastu s ostatními režisérovými filmy na mě Ivanovo dětství působilo strožejším dojmem a vyjma zmiňovaných snových sekvencí, ve kterých je užito prosté symboliky, se mi u něho nepodařilo identifikoval onen – pro Tarkovského toliko typický – spirituální přesah. ()
Z retrospektívneho hľadiska myslím môžeme skonštatovať, že Ivanovo detstvo je masovo najprístupnejším Tarkovského filmom. Za prvé stopážou a za druhé už len tým, o čom rozpráva. Už aj v dobe vzniku asi bolo viacerým zrejmé, že sa pozerajú na debut niekoho výnimočného, ktorému treba nechať do budúcnosti poriadny priestor. Ivanovo detstvo je vojnovou drámou a dobrodružným filmom v jednom. Domnievam sa, že Tarkovskij nemal od chlapca v nikdy v deji odbiehať a mohol vyťažiť vzhľadom na zobrazené udalosti vo filme o niečo silnejšie emócie. ()
Standardní vojensko-psychologický ruský film od nejpřeceňovanějšího a nejzamindrákovanějšího režiséra všech dob. Bylo to přesně to, co jsem očekávala, děj nedával smysl, byl o ničem, postavy koukaly jak gumy, valily oči do kamery, pronášely nesmyslné dialogy, nebo ustrašeně kníkaly. Všem herečkám bez rozdílu věku bych doporučoval zakoupit jedny zbrusu nové žiletky značky Astra a neprodleně je použít, je nejvyšší čas. Hlavní představitel Ivánka byl sympatickej hošánek, copak se s ním asi stalo (jakpak asi vypadá dnes po hektolitrech vodky, tedy pokud ještě žije). Přesto je mi největší záhadou, kde ten kořen nadporučík fasoval ty věčeně nažehlený mundůry, ten měl evidentní zkušenost s první linií. Takže nejlepší nakonec z celýho filmu byly fotogenická bažina a jméno dirigenta. PS. Ten konec jsem nějak předvídal, ale k dokonalosti tomu chybí jenom Lassie pádlující na kánoii:) ()
Tak som predsa len porušil svoje predsavzatie vyhnúť sa akémukoľvek filmu Tarkovského, pretože jeho filmom nedokážem porozumieť rovnako, ako nedokážem prekonať pocit nudy pri ich sledovaní. Ivanovo detstvo je trochu iné, možno práve preto, že sa líšilo od neskorších Tarkovského filmov. V podstate to bol námetom nie príliš originálny sovietsky vojnový film. A keď sa divák dokáže vyrovnať s povinnou ideologizáciou sovietskych vojnových filmov, býva ich sledovanie zážitkom. Veď aj americké filmy bez okázalého vlastenectva je možné spočítať na prstoch jednej ruky. Pre Tarkovského je asi charakteristické, že k nosnej dejovej línii popriliepa ďalšie nefunkčné ozdobí to vynikajúcou kamerou a potom už iba zbiera nadšené kritiky a ocenenia. Ja ostávam pri zemi a tri hviezdičky sú maximom, ktoré som schopný jeho filmom dať. ()
Sovětské válečné filmy z této doby bývají mnohdy osobitým zážitkem, jejich tvůrci dokázali natočit příběhy obyčejných jedinců zasažených krutou válkou s nebývale poetickým nádechem. Ale v Ivanově dětství bylo na můj vkus občas té lyrizace až moc.. až natolik, že narušovaly nejen kontinuitu děje, ale hlavně i celkovou působivost snímku. Na romantickou pasáž se zdravotní velitelkou Mášou v líbankách nad propastí v lese asi nelze tak skoro zapomenout, ale právě ta moc se zvyškem dění neměla moc společeného. K mému překvapení se taky musím chtíc-nechtíc přidat na stranu cenzorů, kteří příliš nepobrali smysl závěrečné scény s Ivanem a dívkou na pláži – jakoby patřila na úplně jiné místo ve filmu (spíše začátek), než po scéně, kdy se z náhodně odfouklé listiny dovídáme konec osudu Ivana, který zemřel před několika měsíci. Největším kladem je určitě velmi invenční kamera, která v kompozičně netradičném vyprávění nachází své bohaté uplatnění, záběry ze studny či břízového háje dovedou vizuálně okouzlit a temné scény s plavením na loďce po lesním močálu zase zapůsobit úplně jako z apokalypsy. I celá tahle válka vyznívá občas jako apokalypsa (např. i ve scéně se stařcem v zbombardované vesnici či s letadlem v písku) a zpracování se neubrání až vyloženě surrealistickým výjevům (viz. dvojici mrtvol u řeky držící nápis "Vitejte u nás") a celkově určitě souhlasím, že jde v rámci žánru o nesmírně originální film. Ač nevím, v případě válečných dramat asi víc ocením tradičně vyprávěné silné příběhy typu "Vyšší princip", než silně umělecké experimenty. Jaksi jsem čekal hlubší emocionální prožitek, silných momentů byla sice řada, ale ve větším množství se ke mně dostavilo vyčerpání ze sledování a prozatím, ač rád bych, nedokážu sáhnout po čtvrté hvězdičce. Výkon hlavního dětského herce ale určitě vnímám jako hodně povedený, dle mého názoru je Nikolaj Burljajev i mnohem lepší, než tolik oceňovaný Ivan Jandl v Poznamenaních (1948). 70% ()
O Ivanovi, ktorému vojna príliš skoro zobrala život - aj ten detský - a urobila z neho dospelého chlapa. Výborná kamera. 3,5* ()
Ač nezpochybňuji Tarkovského nadání, nemohu se ubránit pocitu, že je to s jeho filmografií jako na houpačce. I v tomto debutu lze zajisté pozorovat klasický rukopis v podobě působivé práce s kamerou, hutné atmosféry i zručného vedení herců. Nicméně nekompaktní příběh na pozadí nazi invaze je zkrátka těžce nezajímavý a empatie k hlavní postavě, jakožto jejímu osudu, si lze jen horko těžko vypěstovat. Ve svých pozdějších dílech, kdy Tarkovskij promloval k divákovi skrze nekonvenční obrazovou kompozici, to fungovalo, zde nikoliv. ()
(2x) - Stejně jako na počátku Andreje Rubleva se vznášíme (tentokráte ve snu), abychom tvrdě dopadli do reality skoro hororovým střihem. Anebo to není realita? Ale je, tvrdá a neúprosná, 2. světová. Rusové vždycky točili zajímavé válečné filmy, ale Tarkovského prvotina je výjimečná a zarážející zároveň. On ten Ivan Bondarev není jen tak ledajaké dítko prožívající si hrůzy války. Je vojenský vyzvědačem. Proto, aby se dítě stalo takovým odvážlivcem musí být pádné důvody a nátura. Důvodů uvádí Tarkovskij několik v Ivanových snových vizích (ad vize-tak spektakulární prolínání snů a reality, manipulaci s kamerou, pozadím a symboly jsem neviděla do Potěmkina, ale to se netýká jen Ivanových snů...viz. dále), ale i během děje je naznačeno, kolik toho Ivan prožil a jaký byl jeho pohnutý osud. Nic ale není tak mrazícího a zneklidňujícího jako sám Ivan. V prvních minutách jsem pochybovala o tom, zda je to vůbec chlapec. Svoji odvahou (převyšující i některé dospělé vojáky), zapřísáhlou nenávistí k Němcům, duševní vyspělostí a neutuchají touhou po jediném-pomstě je spíš plátnem obrazu válečného Ruska, na něž byly namalovány jen krutosti války a nic jiného. Jen ve snech se mu vrací vzpomínky na štěstí...a o to je po probuzení větší jeho odhodlání. I film je stejně vyhrocený jako Ivan-co chvíli nás znepokojuje kamera s jejími s extrémními úhly záběru, nápaditými kontrasty (břízový háj), snovými variacemi, symboly.. hudba s vysokými tony ztrácí na libozvučnosti, neustále někde něco kape, vrže. Takže se spojením těchto prvků dosahuje napětí, zaujetí a i ten tísnivý pocit u srdce se může dostavit. U Ivanova dětství platí, že forma převážila obsah (příběh filmu je pro dnešního cinofila poněkud okoukaný), ne proto, aby se film sám stal přehlídkou mementujících obrázků s hororovými artefakty, ale aby příběh získal více rovin působnosti. Co? Nový oblíbeňák? Jo! Započítejte mi ho. Kolikátý už? Nepočítám to. Ale stojí za to. Víc než Andrej Rublev. ()
Tarkovského najpriamočiarejší a najmenej epický film, kde síce je prítomná symbolika a filozofia, ale zďaleka nie v takej miere ako v neskorších kúskoch. To AKO je tento film natočený (zvlášť z ohľadom na rok vzniku) je skrátka úžasné- kamera, hra svetiel, filtre a nadhľady, skrátka absolútna pastva pre oči (pravdu povediac- bolo to niekedy u tohto fenomenálneho rusa inak???). Hoci príbeh je značne zjednodušený a na Tarkovského nezvykle popisný, je zaujímavý a svojim spôsobom aj dojímavý. To decko čo hralo Ivana odviedlo nehorázne perfektný herecký výkon!!! Celkovo sa jedná o Tarkovského štandard - t.j. stále vynikajúci snímok. ()
Tak mě zase dostal. Dějově jsem sice místy byla zmatená jak želva (což možná přisuzuji na projekce extrémně náročnému dni, navíc ale sám Tarkovskij prý odmítal analýzy svých filmů a chtěl, aby se každý film brál komplexně, proto po prvním zhlédnutím přehlížím pro mě zbytečné narativní skoky), ovšem působivost estetiky jednotlivých obrazů je - jako v každém jeho filmu - dechberoucí. Brodění se močálem, milostná zápletka v borovém lese, koně požírající na pláži rozsypaná jablka... Mrazení v zádech jenom kvůli té kráse na plátně. Z tohoto důvodu mi použití autentických dokumentárních záběrů po skončení války příjde poněkud rušivé (hlavně v necenzurované verzi filmu, kde se to mrtvými těly jen hemží), jakkoliv jsou záběry oprátek a gilotiny neobyčejně mrazivé a samy od sebe působivé. Nelze než dát absolutorium. ()
Pozoruhodný film, kde okamžitě upoutává kompozice obrazu a kamera samotná. Střídání pohledů mezi realitou a snovými sekvencemi je velmi působivé - zejména svým výtvarným zpracováním a používání kamery. Snové sekvence svou slunností, nedotčenou přírodou a radostí kontrastují s realitou, která odráží chlapcovu zatemnělou a pokřivenou mysl následky války (scéna v malé místnosti s baterkou na mě udělala opravdu velký dojem!). ()
Debut Andreja Tarkovského je bravúrne natočená komorná dráma s minimom postáv. V centre pozornosti je chlapec Ivan ako obeť besniaceho vojnového teroru. Záverečné scény sú úplne odzbrojujúce. Esteticky vycibrený čiernobiely obraz nesie majstrovstvo kameramana Vadima Jusova. ()
Nádherně nasnímaný film o malém chlapci, jehož nevlastním rodičem se stala válka. Vzala mu matku, a stala se její náhradou. Na první pohled upoutá film hlavně krásami ruské přírody... ty březové lesíky! Pod krásným obalem se však odehrává krutý a smutný boj o přečasném konci dětství, bezmyšlenkovitém, zbytečném vrhání se do nebezpečenství ve chvíli, kdy už člověk nemá co ztratit. Válka Ivana vytvořila, válka si ho snad i vezme (tak chápu mrtvý strom na konci filmu, ke kterému Ivan doběhne) Na Tarkovského překvapivě civilní film, nikde se nezastaví na dlouho (nemá na to typické tři hodiny:) , a vypráví srozumitelně... a tak to má být. ()
Příběh o odvážném chlapci prolíná spokojené dětství s válkou zničeným Ruskem a poetickými záběry. Taková procházka břízovým lesem uprostřed války je prostě krásná :). Film je více než příběh o válce ukázkou práce s postavami, z nichž zaujme nejvíce právě chlapec, Ivan. ()
Román Ivan od Vladimira Bogomolova se po jeho vydání v roce 1957 pokusilo zpracovat neúspěšně několik tvůrců, na doporučení Michaila Romma poté byla režie adaptace svěřena čerstvému absolventovi Gerasimovovi všeruské státní univerzita kinematografie- Andreji Tarkovskijmu. Právě Ivanovo dětství bylo v roce 1962 režijním debutem tvůrce, který je sem tam označován jako ruský Stanley Kubrick. Už u svého debutu ovšem Tarkovskij projevil lyrický rukopis a už tehdy se jeho pojetí neshodovalo s vizí sovětského režimu. Právě Ivanovo dětství odstartovalo kariéru významného filmaře. Stejně jako pozdější Tarkovskijho filmy jako Andrej Rublev, Stalker či Solaris Ivanovo dětství vtahuje nejen obrazem, ale i obsahem. Do větší míry jde o film vděčnější, protože na rozdíl od pozdějších Tarkovskijho filmů trvá Ivanovo dětství pouze lehce přes hodinu a půl, na pozdějšího Tarkovskijho filmy, které někdy dosahovali délky až 3 hodin tedy nedosahuje. Sám Tarkovskij prohlásil, že Ivanovým dětstvím chtěl sdělit svou nenávist k válce a adaptaci románu Ivan, kde je protagonistou malý chlapec si zvolil právě proto, že dětství nejvíce kontrastuje s válkou. Sám Tarkovskij prohlásil, že byl se svým režijním debutem nespokojený, především kvůli faktu, že by některé scény nejradši pozměnil. Přesto už tehdy svým debutem zaujmul například Ingmara Bergmana, mnoho pozdějších filmařů prohlásilo, že je v jejich tvorbě inspiroval právě Tarkovskijho debut a došel si pro Zlatého lva na Filmovém festivalu v Benátkách. Ivanovo dětství je filmovou poezií, k té má ostatně blízko i zbytek Tarkovskijho tvorby. Události ve filmu Ivanova dětství jsou sice tragické, přesto jde o nádherný film. Už tehdy se dalo poznat, že se Tarkovskijho tvůrčí styl vymyká klasickým postupům s filmovou řečí. Prací se střihem, záběry a a dalšími tvůrčími postupy. I díky ním se Ivanovo dětství nejspíš ve světě dočkalo tak výrazného úspěchu, o to ohromující je, že svůj režijní debut skutečně Tarkovskij v Sovětském svazu natočil po svém i když mu bylo jasné, že následky na sebe později nenechají čekat. Tarkovskij se tehdy nestal ´´ zrádcem ´´ poprvé, i tak si ovšem tvůrci uvědomovali, že jde o protiváhu těch nejtalentovanějších zahraničních režisérů. Jde možná brát částečně jako poklonu, že jde o nejnormálnější Tarkovskijho film, což ovšem neznamená, že by v Ivanově dětství ten později Tarkovskij nebyl znát. Už zde je ostatně poznat jeho práce se symbolikou i právě uchopení se obsahově silné látky, které se díky němu dočkává výborné vizuální stránky. Kamera Vadima Jusova je nádherná, její krása přímo kontrastuje s peklem, které se odehrává v rámci děje. Tarkovskij se v průběhu skutečně projevuje jako člověk, který nenávidí válku a chce jí prodat v té nejhnusnější podobě, jeho poetický cit se ovšem nikdy neztratí a jde o jeden z nejsilnějších protiválečných filmů všech dob. Portrét dětství a války, výrazné prvky surrealismu snažící se o zachycení pocitů a myšlenek, experimentálně funkční filmařské postupy a především skutečně obrazově i pocitově silný zážitek, který z Tarkovskijho prvního filmu jeden z nejpozoruhodnějších filmových debutů v historii. Společně s Andrejem Rublevem nejspíš vrchol Tarkovskijho tvorby, který tomuhle talentovanému filmaři sice nezabránil v docela obtížném (a předčasně zakončeném) osudu, přesto ovšem odhalil jeho bravurní filmařské schopnosti. Na film s tragickými událostmi se tak paradoxně vzpomíná poměrně pozitivně...... () (méně) (více)