Ivanovo dětství

Tarkovského úspěšný debut (jeho obhájcem v mezinárodní polemice byl např. J. P. Sartre) vypráví příběh 11-letého "dítěte války", jehož údělem se stala nepřístupná samota v utrpení a hořkosti, úplné přivlastnění světem nenávisti, pomsty, rizika a smrti, odcizení se všemu a všem bez náznaku touhy žít a přežít. Ivan přestal být dítětem ve chvíli, kdy mu fašisti před očima zavraždili matku. V černobílém obraze, mistrovsky zvládnutém kameramanem Vadimem Jusovem, rezonuje Tarkovského poetická stylizace přírody (makrodetaily krajiny, všeříkající siluety stromů - frontové zuhelnatělé pahýly, něžné břízy v týlu, skryté významy plynutí vody v řece, hladina močálu, odraz chvějící se hvězdy v hloubce studny, pomalu se kutálející jablka vypadlá z auta a ohryzaná koňmi...). Snové vodní třepetání se při Ivanově běhu s děvčátkem mělkou vodou rýmuje s úsměvy a radostnou dynamikou plnou půvabu a volnosti prosluněného prostoru, zatímco kontrastní svět války má stroze odměřenou dynamiku jakoby spoutaných, ostražitých, sebekontrolujících kroků a gest. Znamenitá je epizoda se šíleným starcem uprostřed vypálené dědiny, který vedle zmateně kroužící, přivázané slípky zamyká vrátka bez plotu - surrealistická vize, která je realitou, podobně jako pochmurná krajina, kterou plave loďka se strnule sedícími oběšenci. Tragický patos neodčinitelnosti viny všech za všechny je autorem spoluprožitý s mravním stoicismem. Historii lidstva dle něj formují výboje lidského ducha, umění, obětavá snaha lidí o zachování člověčenství v člověku. V následujících dílech Tarkovskij reagoval na hrozbu možné apokalypsy ještě více osobněji a naléhavěji. Představitel Ivana hraje v jeho druhém filmě ANDREJ RUBLEV mladého zvonaře - fanatika tvorby. (oficiální text distributora)