Zrcadlo

Další dílo Tarkovského, další nepochopení a další naprosto jedinečný filmový zážitek (jsem tak ráda, že jsem tento film poprvé viděla v kině). Nebudu předstírat, pochopila jsem z tohoto filmu opravdu málo. Jenže na dojmu z filmu mi to vůbec neubralo. Překrásné obrazy plné symbolů a jinotajů doprovázené mým milovaným Johannem Sebastianem Bachem mě doslova zhypnotizovaly, ani na chvíli jsem se nenudila jen jsem se zatajeným dechem pozorovala všechnu tu krásu a stále nemohla uvěřit. Když se spojí tvorba takovýchto dvou velikánů (Bacha a Tarkovského) nemůže vzniknout (pro mě) nic jiného než skvost na který se nezapomíná. Určitě se budu muset podívat na film vícekrát. Snad mu potom budu ještě více otevřená a pochopím zas nějaký ten střípek z filozofie, kterou mi Tarkovskij nabízí. (02.03.2007)

Zrcadlo je lyrická filmová báseň, závoje vzpomínek, které jsou nahodile poskládány jako stovky střípků a střepů básníkem narychlo poslepovaného zrcadla, jež se roztříštilo úderem nedokonalého vědomí. Pomalé kamerové jízdy tvoří zdání až hypnotické kamery, film tak má svou dynamiku v pravidelném plynutí a zpomalování scén, které je navíc podpořeno emočně vypjatou hudbou. Jako jeden z důležitých motivů se objevuje motiv spěchu, civilizačního stresu, který je stavěn coby protiklad věčnému klidu a spočinutí. Leitmotivem jsou pak vzpomínky na matku a ženu, otce a syna... Tarkovského metoda není čirý surrealismus, je to skutečně spíše lyrické vyjádření nahodilých obrazů útržků vzpomínek, pocitových můstků mezi dlouhodobou a krátkodobou pamětí, propojení racionálního a podvědomého, deja vu, zapisování vzpomínek formou rozvolněné filmové básně. Lyrika přece svá témata vždy rozvíjí v časově paralelních obrazech, neboť nepostihuje chronologický sled událostí, vrší pocity nahodile vedle sebe, jde hlavně o působení na city čtenáře (diváka). Španělsko, toreadoři a generál Franko, hned vedle něj čínský předseda Mao, Velká vlastenecká válka, Mojžíš s hořícím keřem, otcovy verše, Puškinův dopis se zásadní myšlenkou, že rozdělením křesťanství na západní a východní vedlo k izolaci Ruska...což ovšem mělo svůj význam... Létání (horkovzdušné balony) + Umění (knižní reprodukce) + Hudba = KRÁSA (Raději v závorce se sám sebe ptám, jestli to není až příliš kýčovité spojení?) (02.01.2012)

Sledováno čirou shodou okolností ve stavu málem totálního fyzického vyčerpání, kdy jsem měl problém jak zůstat vzhůru, tak i usnout. Na tomto pokraji bdění a snění se mi toto zrcadlo lidské paměti vrylo do duše; a další den se mi během už obyčejnější reprízy jako zrcadlo lidské duše vrylo i do paměti jako jeden z vůbec nejsilnějších filmových zážitků. (26.01.2020)

A zase jeden z těch filmů, které si budu muset pustit ještě někdy jednou, abych docenil jeho velikost, protože zatím jsem ji nedocenil. Tarkovsky se pokusil o trochu jiný přístup, je ještě více filosofická a abstraktní, a to mi prostě nesedlo. Ty obrazy jsou zajímavá, stejně jako prolínání technik, ale beru to jen jako zajímavé. (01.10.2015)

Toto dílo má být nejosobnější dílo uměleckého boha Androšky Tarkovského, má vypovídat o hlubokých citech, jež choval ke své předrahé matince. Tady přiznávám, že jsem se cítil být krajně limitován, neboť jde o cit, který jsem v podstatě nikdy nezažil, ale poté co jsem jeho „láskyplný výlev“ citů zhlédl, tak jsem své obavy přehodnotil. To že děj příliš smyslu nedává, to mne nepřekvapilo (který Tarkovského film ho taky dává, že?), to že rusáci zmateně pořád něco blábolili, to už vůbec ne, jen jsem čekal (a nedočkal) na vyjádření citů k matce. Spíše zde autor prezentuje svůj postoj k ženám a rozhodně se nejedná o nic moc lichotivého. Po celý snímek mi pořád tanula otázka, které jsem nezbavil ani po titulcích. Nebyl vypravěč (Tarkovský) schizofrenik? Rozhodně tomu spousta věcí nasvědčovala, ale na druhou stranu aspoň vím, proč Lars von Trier dedikoval svého Antikrista, zrovna tomuto autorovi. Že jeho filmy nejsou pro obyčejné lidi? Toť hrubě chabá výmluva jeho uctívačů. Prý se díla Andreje Tarkovského nemají analyzovat, aspoň dle slov jejich autora. Velmi pěkné od filmového tvůrce, co si budeme nalhávat, moc takových rozhodně není. Jen mi pořád na mysl tane otázka. Proč je tedy vykládají, proč porušují svaté přání jejich boha? To vypadá jako ideální téma na analýzu. P.S. Rozhodně by mne velice zajímala její reakce na synův opus, pokud tedy ještě byla mezi živými. (28.10.2010)