Final Cut - Dámy a pánové

Dámy a pánové, ráčíte jeden film za všechny? Nechť je jím potom tenhle! Nejen proto, že jich sám obsahuje stovky a symbolicky vlastně všechny, ale co je podstatnější, zůstává přitom konzistentním, univerzálně sdělným, stále okouzlujícím, hravým i cituplným a naprosto nadčasovým vyprávěním o tom, kterak On potkal Ji a Ona Jeho, živoucím možná ještě o to víc, oč právě nelpí na nejvšednější doslovnosti filmového obrazu, jednotnosti stylu ani fyzické odlišitelnosti postav, takto jakýchsi esenciálních améb, mezi nimiž se mnohem snáze najdeme skutečně všichni. Tetelivá potěcha z každého dalšího záběru a především z nečekaných spojení mezi nimi se přirozeně větví tím šířeji, čím víc máte osobně nakoukáno. I bez toho by se vám však před úžaslýma očima stále ještě skvěla nanejvýš zábavná pocta kinematografii i člověku. (23.02.2015)

Bylo mi šestnáct a za lásku na první pohled se to označit zrovna nedalo. Léta jsme se míjeli, on na první pohled uslintaný předvídatelný mamlas, s kterým mrhají čas jen ti, co neumějí číst, já předsudečný snob beze špetky rozhledu. Jenže potom jsme si dali rande na Kill Billovi a začal mezi námi dlouholetý vztah, jemuž se co do vášnivosti vyrovnala snad jen aférka Normana Batese s Amélií Poulainovou. Zdálo se to být na celý život, ale jak jinak, z něj se postupně stával čím dál víc moralizující stereotypní nudař spoléhající na minulé úspěchy a já mu po práci začala z nedostatku naplnění pravidelně zahýbat u konzolí. Pak mi ovšem na dovolené předvedl svou nevídanou schopnost udělat z Alexe DeLarge romantického gentlemana a z Yody starou chápavou matrónu a ta dřívější jiskra znova přeskočila. Tenhle počin prostě musí oslovit každého, kdo někdy třeba jen na chvíli zahořel tou šílenou nekompromisní láskou k filmu. (31.07.2014)

Absolutní film. Věřím, že něco takového se v REM fázi spánku honí hlavou opravdovým cinefilům. Emocionálně i vypravěčsky jde o překvapivě funkční experiment, zdárně navozující dojem příběhové kontinuity, a dokonce schopný vyvolat jakous takous identifikaci (s archetypálními romanticko-filmovými situacemi, nikoli s postavami). Pálfiho autorský otisk je nejpatrnější v plném zužitkování situací čpících tou nejfyzičtější člověčinou (nechybí fragment "cukrové" scény ze Sweet Movie) a v podvratném nabourávání seriózních situací zcela nepatřičným záběrem Yody nebo někoho/něčeho podobného. Vlastně jde o trochu nápadnější využití techniky, kterou Tyler Durden v Klubu rváčů vylepšoval dětské filmy. Filmoví fanoušci jistě mohou soutěžit, kdo pozná více snímků (jen bych to příště prosil konat při neveřejném promítání), ale touto aktivitou se zábavností potenciál filmu podle mne zdaleka nevyčerpává. Nedivil bych se, kdyby o střihové skladbě a typech návaznosti záběrů (atmosféra, pohyb, tvar) někdo časem napsal přinejmenším bakalářku. 90% (16.03.2013)

Co se stane, když máte mnoho dobrých či skvělých obrazů a rozřezáte je na malé kousíčky skládačky a pokusíte se ty kousky spojit s těmi ostatními rozřezanými kousky jiných obrazů? Vznikne jedna velká matlanina. Tenhle film je výsledkem toho příkladu s obrazy. Ze začátku jsem dal 3 hvězdy, ale pak jsem si to rozmyslel, protože závěr filmu mě přesvědčil o opaku. Prvních deset minut si řeknete že je to zajímavé. Máte tam snad stovky prostřihů z různých filmů, ale po těch deseti minutách si řeknete, že to není až tak zajímavé. Pak když už ten chaos delší dobu sledujete tak vás to přestane bavit. Závěr filmu je k nevystání a pouštěl jsem ho zrychleně abych ho přetrpěl. Za mě je to pěkně velká slabota. (21.07.2019)

Děsná nuda, byť zajímavě udělaná. Jen jsem nepochopila co tím chtěli tvůrci říci, teda kromě toho, že ve většině filmů je spousta osudového patosu a klišé. 84 minutová filmová verze písně "Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap" , tak to nemusí vždy dobře dopadnout. Za mne jedna znuděná za ani nevím co. (20.07.2019)