Žena je žena

Žena je žena jsem si teda neužil ani zdaleka tolik jako U konce s dechem. Většinu času jsem se jen pokoušel pochopi dění na plátně. Vím, že si Godard rád pohrával s absurditou a určitou bizárností. Už v tomto filmu to ale začíná přehánět a to je jeden z jeho prvních. Začínám se tedy bát, jak ho budu dál zvládat. Protože jsem vlastně taky konzervativně orientovaný divák (rád tvrdím opak, ale tento film mi ukázal, jaká je pravda) občas jsem už nemohl snést ty věčné umělecké monology a dialogy o lásce, těhotenství apod. Vím, že si rád Godard pohrával s tématem lásky, které se mi v U konce s dechem líbilo. Ale tady jsem občas cítil pohoršení z určitého nevkusu. Zas ale nejsem tak konzervativní, abych neocenil některé hravé Godardovy nápady. Za vyzdvihnutí stojí hlavně práce s hudbou, která občas přerušuje mluvící postavy, občas najednou přestane a pak zase začne apod. A vlastně nějak vůbec nedoplňuje dění (v případě tohoto filmu spíše nedění na plátně.) Jako by byla z jiného filmu. Myslím si, že Godard to chtěl dotáhnout k tomu, že hudba začne být divákovi až protivná. To vše se mu podařilo. Film je složen z různých kulturních narážek a je poznat, že herci občas citují nějakou literaturu. No a tak dále, a tak dále. Takových hravých prvků tam je určitě mnohem víc a divák je určitě jen tak neodhalí. Takže za tohle dávám 3 hvězdy, i když dokoukat Žena je žena do konce pro mě nebyl nejsnadnější úkol. (12.03.2018)

Kouzelná godardovsky anarchistická komedie o milostném trojúhelníku Brialy-Karina-Belmondo, plná vizuálních, hudebních a scénáristických gagů. A zase je tu fůra aluzí na vše možné - od Lubitsche, přes Truffauta, až po Aznavoura. No prostě krásný film a jeden z nejlepších godardů vůbec. Nejlépe ocitovat Brialyho postavu: "Tak nevím, jestli je tohle komedie, nebo tragédie. Ale každopádně je to mistrovské dílo." (02.12.2005)

Ještě než přešel první legitimně postmoderní tvůrce Godard k esejům – nikoliv však psaným, nýbrž filmovým, protože on jako režisér používal namísto tužky kameru, střižnu nebo herce –, zrealizoval v 60. letech několik prvotřídních bijáků na hraně artu a entertainmentu, které jsou tím lepší, čím více prostoru v nich dostává stoupenec anarchie a maoisticko-trockistického sektářství Belmondo. Protichůdné, dvojité čtení uplatňuje film důsledně na všech rovinách: Hudba-Obraz, Muž-Žena, Divák-Cinefil, Improvizace-Organizace, Feminismus-Sexualita, Tragédie-Komedie. ____ Hudba se zdá obzvláště důležitá, ostře přerušovaná a záhy opět nastupující, každopádně předstupující před obraz, ovšem ten zůstává autonomním a není jí ovlivněn. Jde o zřejmý Godardův žertík, který anestetisoval vizuál hypertrofovanou hudbou, třebaže skutečnost je obrácená. ____ Godard pokračuje ve svém unikátním formálním vynálezu, kterým je prázdno soustředěné kolem postavy jako gravitační pole pohybů, které by mohla udělat, neboť Godardovi hrdinové nechodí, ale přepadávají dopředu, nestojí, ale balancují na místě. Spolu s tímto zakřiveným prostorem kolem lidské figury ztrácí svůj význam řeč a pracuje se s gesty, mlčením a citacemi. Godard má talent v tom, že jeho filmy jako by vůbec neměly scénář a vše vycházelo z dění jako takového. (24.11.2008)

Rozhodne zaujímavý film. Nie je to síce moja šálka kávy, ale keď už som toho mal dosť, prišli nádherné zvačša komické situácie. Godard sa hraje so všetkým, s konvenciami, prístupom k životu, k medziľudskými vzťahmi medzi mužmi a ženami ( ženou )... Fascinujúca je hudobná zložka filmu, ktorá si hraje svoj vlastný príbeh a má neobyčajné čaro. Je však trestuhodné považovať tento snímok za muzikál, či hudobný film, je to veľká mýlka. Príjemným oživením je aj spomínanie vtedajších filmov ( scéna s Belmondom - Na konci s dychom alebo scéna s Jeanne Moreau - Jules a Jim ). Žena je žena je typickou ukážkou pop kultúry začiatku 60-tych rokov a symbolom filmárskej hravosti novej vlny. 3+ (02.12.2013)

Godard podává jasný důkaz, že film má nejen jasné zastoupení v pop kultuře, ale že je s ní také napevno provázán. Žena je žena, jeho třetí celovečerní dílo, z velké části přímo závisí na kulturně populárních odkazech (literatura, reklamy, hudba i jiné filmy), v kterých měl Godard vždy výjimečný přehled, a zužitkovává je jak v roztomilých detailech, tak i v naraci. Je pak příhodné taky poznamenat, že i při samotném natáčení nezůstává režisér sucharem, ale uplatňuje svůj mimořádný cit pro nápadité, avšak téměř improvizované kompozice. V konečné fázi použije ve střižírně své typické zbraně, například známý střih poskočný nebo zde pro jeho styl novátorské nediegetické zvuky. A my se pak ještě divíme (a hledáme v tom dokonce pochybení), proč z toho sálá tolik svěžesti a energie. (18.06.2012)