JoJova prazvláštní dobrodružství

Tak tohle rozhodně není můj šálek kávy. Nesedla mi ani animace, nebo především vzhled postav (ale to by se dalo přežít, jenomže...), ale hlavně mi vadily všechny macho postavy. Ahoj, je mi dvanáct, sice ještě pořádně nemutuju, ale ramena mám široký jako Karlův most... Ale i tahle věci se se s přimhouřením očí dala snést (člověk prostě zapomene, že jsou to děti a bude je považovat za švihácké řidiče kamionů), kdyby alespoň ten příběh stál zato. Tenhle příběh plynoucí od jednoho patetického postoje k druhému, od patetické promluvě k další mě prostě za srdce nevzal. Naopak mě dost sprostě obral o čas. Jestliže vás baví macho věci a máte rádi takové ty kýčovité proslovy, postoje a nenáročný boj dobra se zlem a nějaké to nadpřirozeno, tak jen do toho. Já šla rychle od toho. (23.01.2018)

Musím uznat, u tohoto kousku jsem se královsky bavil. Tak mužné anime s pravými muži jsem už dlouho neviděl :-D A neuvěřitelně jsem se bavil až do posledního okamžiku. Ty náhody, ty triky, ty dialogy, ty pózy, inteligentní hlavní hrdina, ještě inteligentnější záporáci... Hudba! Styl kresby! Hledám důvod, proč tomu nedat 5*, ale nemohu najít. Je to jedno z mála anime, kde jsem si opening/ending pouštěl stále dokola, kde jsem se koukal na jednotlivé scény na youtube znova po pár měsících, kde jsem hledal na "jojo wikipedii", jak jsou postavy prolnuté, co se vlastně stalo, zjišťoval, že je i pokračování z roku 1993 a závěr příběhu v roce 2000, který však není uveden na čsfd (a po 2 roky později vyšla o dost delší a nudnější předělávka tohoto pokračování rozdělena na 1. sérii a 2. sérii). Nejedná se o silně mystické, příběhově dokonalé, po všech stranách logické dílo. Je to anime, které má pobavit, způsobit smích a udivení nad mnohými situacemi. Úsměv, který se mi při psaní této recenze objevil na obličeji, snad mluví za vše. U mě excentrických 98% (08.10.2015)

[1. série] Po shlédnutí první sezóny a přečtení několika komentářů chápu, proč se hodnocení tak vzdáleně rozcházejí. JoJo je bible macho shounenů, která své hlavní pilíře dotahuje do absolutních extrémů: Excentricky (ne)oblečení pózující nabušenci, WTF absurdní zvraty (kde druhá strana je totálně překvapená, aby brzo detektivně popsala a přišla na to, jak se to celé událo), bitevní patos-pumped monology per-excelence, kde hrdost a přátelství jako vlastnosti vyloženě ční nad všechny ostatní. Podobně, jako když se věří lžím víc, čím větší jsou, tak jsem měl často potíže rozlišit (hlavně v 1. půlce), kdy jedeme na 100. lvl serióznosti anebo si děláme tu největší prču a žánr totálně satirizujeme. Dospěl jsem k názoru, že první linka s nudně, morálně upjatým Jonathanem Joestarem je právě onen pokus o epičnost mixlou s vážným přístupem, což je styl, který očividně nejen mně šel proti srsti a vyloženě bolestně prudil. Jistě, položilo to nutné základy JoJo ságy a byli jsme svědky zrození jednoho z nejikoničtějších shounen bastardů, ale hraní si na něco víc bez špetky mozku nefunguje nikde. Vyloženě mě ubíjela prachzbytečná, neustále neschopně přicmrndávací postava Speedwagona, který tam byl jen od konstatního rádiového naříkání "JoJoooo!". Víc než dostatečná náprava pro mě po křečovité první půlce nastala s příchodem nové generace JoJoů, Josephem Joestarem. Narozdíl od zásadovitého Jonathana je Joseph šarmantní cirkusový klaun, který je místy tupější jak patrona, aby následně vytáhl komicky kreativní řešení nejzapeklitějších situací. Již poměrně odlehčené Indiana Jones náladě přidává na kvalitách i sympatická rivalita Josepha s jeho nabubřelým sidekickem Caesarem a hlavně výsostný výkon dabéra Josepha, Tomokazua Sugity. "OH MY GOD!" je touhle dobou meme-legendary a neznám lépe vyslovená "NANI?!" než odsud (vše se kloubí v legrační scéně římské restaurace). Vtípky našlapaná 2. půlka zákonitě baví víc a můj nízký práh tolerance žánru byl častými úsměvy úspěšně vytlačen. Nepopírám, že patetičnost soubojů a četnost křičení se nějak zlepšila, příběh je stále dutý a předvídavý jak díl Ulice, ale vcelku pompézní hudební podkres s až diskotékovou kolorizací je minimálně originální. Na pokračování to u mě není, ale aspoň jsem neodcházel tak zkroušený, jak jsem se zpočátku domníval. 3* (02.06.2020)

Druhá půle devatenáctého století spatřila archeologii jako již vyvinutou vědu. Tajemné artefakty se však stále nořily z hlubin země. Snad by bylo pro svět lépe, kdyby je hlína obalovala navždy, než aby přinášely temnou moc schopnou násobit a mocnit tragédie... Roku 1868 spadl za bouře ze srázu kočár lorda Joestara. Malý zlodějíček využil šance přiživit se na nehodě a začal obírat těla šlechty o cennosti. Lord Joestar však nezemřel. Domníval se omylem, že zloděj mu přišel na pomoc. Cítil se zavázán a tak, o mnoho let později, adoptoval jeho ambiciózního syna jménem Dio. Mladý, silný, inteligentní, leč zkažený a podlý Dio užíval intrik, aby zdiskreditoval pravého syna Jonathana Joestara, řečeného JoJo. Prastará, ďábelská maska zasáhla do jejich boje a eskalovala jej ve všeobecnou noční můru... +++++ Co zdálo se zprvu býti seriálem o psychickém trýznění JoJoa Diem, o intrikách, o postupném zničení obrazu JoJoa, stalo se nadpřirozenou bojovkou, v niž hrdinové bez bázně a hany s hypertrofovanými svaly bojují se záhrobními monstry olbřímích rozměrů, vzteku a zloby. Jelikož i hlasivky jsou svalem, křičí na sebe zplna hrdla všeliké fráze. Nejde-li o fráze, pojmenovávají se bojové techniky, ba postavy jakoby kolikrát komentovaly sportovní utkání. Síla patosu zdařile drží krok se silou hlasu. Plakátové bojové postoje, drsná rocková hudba a křik jen mírně zakrývají, že se nedostalo peněz na produkci - seriál tak dík statické animaci nenabízí ani radost z dynamické akce. "Tajemná" maska nakonec neskrývá tajemství, jen zlo a lineárně dobrodružný překážkový běh. Utíkej JOJO! POČKÁM NA TEBE U SEDMÉHO DÍLU. (25.11.2012)

Nádherně absurdní záležitost. Přehnaně navržené a excentrické postavy ve fyzicky nemožných pózách (ty pózy, bože ty pózy!) pronášející zběsilé a patetické dialogy, zatímco se utkávají v epických bitvách - ta naprosto nepokrytě přehnaná stylizace v kombinaci s jednoduchou zápletkou ve mně znovu vyvolala krátkodobý zájem o anime (jako se to předtím povedlo Berserku, ale z jiných důvodů). Všechny prvky typické pro anime jsou tu vyhnány do absurdna a je to právě tato upřímnost formě a obsahu (seriál si vůbec nehraje na nic vážnějšího), která je mi paradoxně sympatická. Celkově vzato tento exces sám o sobě u mě vyvolává zvláštní druh satisfakce - ne nepodobný pobavení z bláznivé komedie, s jistotou však vzdálený posměchu ze špatně provedeného díla. Co se týče kvality animace a výtvarného stylu, dovolím si tvrdit (ačkoliv nejsem expert), že je na velmi dobré úrovni a naprosto adekvátní obsahu. Zároveň mě toto anime "obohatilo" o znalost původu velké řady memes. Hodnoceno prozatím po třech řadách. To be continued... (19.07.2020)