Marie-Octobre

Takýto námet mám veľmi rád - uzavretá skupinka ľudí, ktorí riešia nejaký problém. V tomto prípade sa hľadal zradca a vrah. Dialógy medzi postavami ma zase až tak nebavili, aj atmosféra mohla byť lepšia, no páčila sa mi myšlienka filmu a záverečné rozuzlenie s odhalením zradcu. Posledných 30 minút bolo najlepších. Slabší nadpriemer. 70/100 (07.05.2019)

Pri pozornom pozeraní tejto málo známej, francúzskej, určite i «legendárnej» klasiky: Marie-Octobre, som si automaticky spomenul na hádam ešte aj legendárnejších-12 rozhnevaných mužov, pričom Julien Duvivier si nakrútil akúsi vlastnú, úplne svojskú verziu tohto nespochybniteľného, kinematografického klenotu, s ktorým má určite niekoľko povahových črtov, a síce týchto postáv nie je vôbec dvanásť, konkrétne-iba rovných »10« , keď zrovna tou jedenástou je len obyčajná guvernantka, ktorá pracuje pre Francoisa Renauda-Picarta, nášho hostiteľa, ktorý si pozval túto hŕstku, bývalých členov odboja, aby sa po 15. rokoch konečne „vyšetrilo” , KTO TO VLASTNE ZRADIL, ZÁROVEŇ I ZLIKVIDOVAL ICH VODCU, (šéfa) - CASTILLA ? Na niečí popud práve sem vtrhlo obávané GESTAPO, ktorému niekto z nich dal tip, a k tomu sa taktiež odcudzili aj 3 milióny frankov, čiže tento detektívny prípad bude i naďalej o čosi zamotanejší, než sa na prvý pohľad môže zdať. Najprv nikto poriadne ani netuší, prečo bol sem kvázi pozvaný, keď každý sa stáva nechtiac podozrivým, doteraz si hociktorý z nich žil zrejme ľubovoľným, ba dokonca, možno i bohémskym spôsobom života, ale až teraz sa tento večer (táto noc) stáva pre jedného z nich-hotovou nočnou morou ! Šarmantná Marie-Helene Dumoulin chce za každú cenu rozlúsknuť túto záhadu, a keď sa na to príde, nebude to dva-krát príjemné pre dotyčného jedinca ! _ Je to čiernobiele, zahral si tam samotný Ventura (nie konšpirátor Jesse !), a to ani nehovoriac o nádhernej D_D, vskutku, celý ansámbel je perfektný, a pritom sa ani raz nepohneme z tejto väčšej, rozľahlejšej miestnosti, neustále som bol s nimi tam vo vnútri, s kamerou doslova prilepenou na ich ksichtoch, a i napriek tomu, že to tam nebolo také stiesnené, i tak by sa dala atmosféra fakticky krájať na najmenšie franforce, až bola tak dusná, neúnosná, pomerne aj depresívna, keď si pod tým teraz ešte predstavte aj to, že po priznaní musí »JUDÁŠ» spísať „čestné prehlásenie” , kde sa ku všetkému priznáva, ďalej, podpísať ho a až na samý záver-spáchať samovraždu zastrelením sa, keď všetci ostatní budú z toho z obliga, alebo budú udalosti prebiehať trochu inak... ? (04.02.2020)

„Zkrátka aby to bylo jasné. Jeden z nás odsud neodejde živý. Je to tak?“ Od režiséra jsem viděl jen průměrný film Pépé le Moko, vysoké hodnocení ve mně tedy nevzbuzovalo moc důvěry. Chyba! Člověka sice čeká cca 15 minut nevázané konverzace, dobírání se, úsměvů i méně srdečných promluv, ovšem poté se ozřejmí skutečný důvod sezvání. Pak atmosféra začne pomalu, ale o to nepříjemněji houstnout, napětí a vyhrocenosti přibývá, a přestože se může zdát téměř nemožné, aby se někdo přiznal, divák tuší, že dojde k jeho prozrazení. Dochází k odhalování charakterů přítomných a napovrch vyplouvá stále více zjištění. Navíc, když už to vypadá, že je někdo usvědčen, přijde zvrat a podezření se svalí zas na někoho jiného, takže je divák nucen si neustále upravovat své domněnky. A když si k tomu přidáte vybroušené dialogové výměny, skvělé výkony všech zúčastněných a emočně docela drtivý konec, rázem máte postaráno o vysoce kvalitní podívanou, které já dávám slabších 5* (tak trochu jsem doufal v jinou usvědčenou postavu). (18.05.2019)

Po sto letech běželo na Artu zas něco koukatelného. Hodně mě potěšilo obsazení (spoustu herců jsem znal z dřívějška z jiných skvělých filmů) a strašně se mi líbila kamera, resp. způsob, jakým to bylo nasnímáno. Původně jsem si sice myslel, že mě to dostane ještě trochu víc - občas mi to přišlo lehce nezáživné a klidně bych z toho vypustil třeba ty scény televizního zápasu - ale nakonec se mi to přece jen líbilo a považuji zhlédnutí toho filmu za obohacující. (10.04.2020)

Bez diskuze jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. I když je to spíš divadelní hra natočená v jedný místnosti a paralela s Dvanácti rozhněvanými muži je tady na místě. Sice mě párkrát napadlo, že dělat takový drama z jedný smrti patnáct let po válce je lehce přitažený za vlasy, ale je to neskutečně gradující konverzační lahůdka s výbornými výkony, kde velký prostor dostali i herci, které známe spíš z vedlejších rolí (Paul Frankeur, Robert Dalban, Noël Roquevert). Atmosféra houstne, podezření padá postupně na každého a obhajoby mají povážlivé trhliny. A nakonec, není to první film z padesátých let, v němž mi Frantíci úplně rozhodili sandál dvěma rychle za sebou následujícími pointami. (18.09.2016)